Scvrnkls to neskutečně fajnově

Nejenže se povedlo krásně scvrknout více kuliček do důlku, ale zároveň se řeklo takové zajímavé slovo. Slovo, které má osm písmen, a přitom žádnou samohlásku.

V češtině je krásně vyslovitelné, neboť obsahuje dvě tzv. znělé souhlásky „r“ a „l“. Čeština je nesmírně tvořivý a ohebný jazyk. Přijme i mnoho cizích výrazů a počeští si je. Protože je umí skloňovat či časovat, ale také třeba zdrobňovat a stupňovat.

A prý se krásně poslouchá i cizincům, kteří ji nerozumí. Slyšel jsem o tom, že se o nás Češích říká: „vy nemluvíte, vy svou řečí zpíváte“. Jisté je, že my sami, co máme češtinu jako svou mateřštinu, to neumíme posoudit. Důkaz mi poskytla dcera, která strávila měsíc v Kambodži jako dobrovolnice. Učila tam malé děti angličtinu. Sešlo se tam několik cizinců a Francouzi po dvou Češkách chtěli, aby spolu mluvily česky, že se to dobře poslouchá. A kluci byli spokojeni, ikdyž holky mluvily sprostě. 

Proto bychom na sebe měli být hrdí, právě kvůli té češtině. Ta nás spojuje a z ní také plynou naše vlastnosti. Jsme poměrně tvořiví, celkem přizpůsobiví a ohební, podobně jako čeština nejsme disciplinovaní a děláme spoustu chyb. Místo spisovného „abychom“, používáme „abysme“ a ještě v tom děláme hrubku „aby jsme“.  Občas máme bordel (tedy nepořádek) v „i“ a „y“, chybujeme v interpunkci a umístěním čárky změníme význam věty.

Předponami a příponami měníme význam slov. Někdy je to těžké, protože spolu soutěžíme s cílem co nejvíc vytěžit a často někoho či něco protěžujeme. A ještě to mnohé těší, jiné děsí. Co takhle místo soupeření a soutěžení zvolit sounáležitost jakou můžeme zažívat třeba při souloži.

No, uznejte, není nádherné být Čechem a vládnout češtinou? Prý jsme nejnebezpečnější sami sobě. Logicky mi z toho vyplývá, že takový Čech, který nenávidí Čechy a stydí se za to, že je Čechem, musí nenávidět i češtinu. Asi s ní má nějaký problém, neumí ji správně ovládat.

Češtinou dokážeme naprosto změnit „zabarvení“ slov, a tak výraz původně hanlivý, záporný, dokážeme proměnit ve výraz neutrální až kladný. Takový hanlivě zabarvený „Čecháček“ se doslova vybarví a rozkvete, když se k němu přidá adjektivum „hrdý“.

„Hrdý Čecháček“ už zní naprosto jinak, mj. vypovídá o tom, že si umíme udělat srandu sami ze sebe a nebereme se tak vážně.

Jsme zároveň chytří i pitomí. Co zní líp: chytrý pitomec nebo pitomý chytrák?