Rozdělení společnosti

Jak je vlastně společnost rozdělena? Velkoměsto vs. venkov? Pravice vs. levice? Generačně? Tak to bylo vždy, rozdíly tak nějak všichni respektovali, občas se pohádali a jelo se dál.

Dnes je ta rozdílnost doprovázená velkými vášněmi, zejména v médiích. Tak jak to je? Pokrokáři vs. tradicionalisté? Už se blížíme, dle mého se lišíme hlavně v pohledu na globalizaci, ta má své příznivce a odpůrce, výhody a nevýhody, vítěze a poražené.

Globalizace přináší výhody najmě velkým, a to na úkor malých. A ti se pochopitelně bouří. Globální korporace jsou nad zákony a likvidují svobodný trh. Získají-li monopolní postavení v určitém oboru, málo drobných podnikatelů přežije. Poté si diktují podmínky a vznikají předpisy a regulace šité jim na míru. To se samozřejmě těm druhým nelíbí. V tomto vidím jádro pudla.

Jedni i druzí se zaštiťují evropskou civilizací. Jedni ji chtějí udržet v tradičním pojetí (nebo se k němu vrátit), je to pohled více konzervativní, více lokální a národní. Chce méně byrokracie a regulací, v zásadě jen ty nejnutnější. Druzí chtějí v rámci pokroku prosadit svůj pohled na svět, který je více globální, liberální a centralistický. Řídit svět chtějí byrokraticky a regulovat snad vše.

Celkem by to fungovalo bez problému a bezkonfliktně, kdyby jedna (ta globální) strana nevnucovala svůj pohled té větší straně lokální. Pokud chci prosadit své „dobro“ (pokrok) bez ohledu na to, zda to jiná skupina chce, pak to připomíná známé nelibé heslo: „kdo nejde s námi, jde proti nám“.

Pak se nedivme vzájemnému nálepkování. Objevují se i pojmy „nová aristokracie“ či „slouhové globální moci“. Globální moc drží svoji moc pevně ve svých rukou. Ale nějak se jí to bortí. Její propagandisté (aspoň tady v Česku) začínají být čím dál směšnější a nedůvěryhodnější. Obvykle nemají smysl pro humor, resp. smějí se jen něčemu a někomu, jiné vtípky je uráží. Ale nedivme se, udržení moci je vážná věc.

Také je vidět používání dvojího metru, co na jednom vadí a je kritizováno, druhému (tomu na správné straně) projde. Tedy především v médiích hlavního proudu. Příkladem budiž červené trenýrky: jejich vyvěšení je náramná legrace, jejich pálení legrace není, naopak je to urážlivé a kdo se směje obráceně je přinejmenším hlupák a příslušník tupého stáda.

Co vede lidi k tomu, že slouží „globální moci“? Hluboké přesvědčení? Jistě jsou i tací. Hypoteční strach? Tj. nebudu-li se chovat tak, jak je v mé elitní korporátní vrstvě vyžadováno, přijdu o práci a následně o majetek v exekuci. Tak raději budu pokrytcem, budu pod stálým tlakem. Na stres zaberou pilule, po čase je nutné aplikovat větší dávky a pak mi jednoho dne tělo vypoví službu.

Jo, je to těžké. Velmi slušné peníze vykoupené loajalitou, resp. poslušností a neustálým vyčerpávajícím bojem o udržení dobytých pozic. No, nemá to ten pasáček ovcí lehčí?

Ten génius nahoře se musí smát a zařídil to dokonale. Ve jménu politické korektnosti a jiných vymyšleností odcházejí (či jsou odcházeni) ti nejschopnější, co něco umí a zůstávají ti všehoschopní a bojácní, co to jednou potopí. Politici globální moci jsou povětšinou bezdětní, čímž je zajištěno, že jejich geny už zatěžovat Zemi nebudou. Sexuálně frustrovaní hoši z muslimských zemí (díky mnohoženství se na mnohé muže nedostane) jsou vítáni radikálními feministkami (kterých se jejich mužské protějšky bojí, nebo je nechtějí), a tak je šance, že vzájemný sex je třeba přivede do normálu, rovnováhy. Inu, geniálně vymyšleno.

Má to jeden háček, vlastně dva. Zaprvé to chce obrnit se trpělivostí a zadruhé to lidé pořád ještě nepochopili. Vášnivým bojem se vše komplikuje, oddaluje a stejně nic nevyřeší. Z války nejvíc profituje vojensko-průmyslový komplex, který se válečného konfliktu přímo neúčastní. Potřebuje však negativní naladění, vyvolat nenávist proti nepříteli a přesvědčit lidi, že jejich frustrace pomine, pokud se podaří zničit nepřítele. Dokud na tohle budou lidé slyšet, svět bezpečnější nebude.

Sen o řízení světa z jednoho globálního mocenského centra se pomalu rozplývá, ale stále žije a mnozí tomu věří až za hrob. Jistě by rádi, aby to centrum zůstalo ve Washingtonu nebo aspoň v Bruselu. Jenže není dnes už jinde, třeba v Pekingu či Rijádu?

Lepší bude, když lidé najdou své centrum v sobě, ve svém srdci. To je dokáže správně nasměrovat. Čím víc takových lidí bude, tak bude líp.