Rok výzev, petic a mediálně provařených osobností

Když se ohlédnu za právě pomalu končícím rokem, tak si říkám u mě dobrý. Rodina, práce, volný čas: všechno OK. Pár nových zážitků, pár přečtených zajímavých knížek, první rok na blogu jako psavec. Poklidný a spokojený život.

Jak člověk nahlíží do veřejného internetového prostoru, říká si, že je asi nějakej divnej mimoň.  Virtuální rok 2015 na blogu idnes.cz by se dal nazvat rokem výzev a petic.  Normálně bych se o nich asi nic nedozvěděl, neboť jsem nepotkal nikoho, kdo by mi nějakou výzvu či petici předložil k podpisu. A tak jsem tu sledoval zápas příznivců a odpůrců kdejakých výzev a petic. Patřím k těm, co nic nepodepsali.

U těch internetových výzev jsou často připojena jména podporovatelů. Na jedné straně nás vyzývali již veřejně známé (tzv. provařené) osobnosti, na druhé straně se vyšvihli osobnosti nové, z dosud neznámých lidí. Asi by se to nestalo, kdyby doba byla klidná. Jenže není. Problémy naopak akcelerují a není snadné je řešit a lidé se k nim nějak staví. Podle svých zkušeností, charakterů, dispozic, rodinných tradic a v neposlední řadě i vzorů a touhy někam patřit.

Podepisovat něco jen kvůli tomu, že to podepsala známá osobnost, nebo kamarád, či soused, mi nějak nesedí. Podepisuji, či nepodepisuji jen za sebe, ne proto, abych se před někým ukázal: „podívej i já jsem to podepsal“ nebo dokonce: „to víš, bál jsem se to nepodepsat“. A vůbec neřeším, zda zrovna tuhle petici či výzvu podepsal někdo, kdo mi moc nevoní. Pokud mne to osloví, je mi vcelku jedno, s kým jsem spolupodepsán. Snažím se ve věcech orientovat, přečíst jednu i druhou stranu, podívat se na to jedním i druhým úhlem pohledu a na danou věc si udělat názor, který se vývojem situace může změnit.         

Názory „osobností“ (bulvárně celebrit) mě až tak neberou, nedávám jim větší význam, než mají: je to jen jejich názor, úhel pohledu. Mohu s tím souhlasit či nesouhlasit, nemusím to papouškovat. Někoho můžu, někoho nemusím. Někoho jsem mohl dříve, dnes už ne a naopak. Člověk se vyvíjí.

Jako příklad osobnosti, které si vážím, jsem si vybral Zdeňka Svěráka, člověka tvůrčího, laskavého. Mám rád jeho humor, jeho povídky, filmy, herectví, písničkové texty. Na Cimrmanovi jsem vyrůstal a jsem moc rád, že dnes jsou hry tohoto divadla dokumentovány na DVD a staly se nesmrtelnými. Hlášky z Cimrmana i Svěrákových filmů jsou hojně používány. Pana Svěráka si považuji i za jeho dobročinnost a angažmá v Kontu paraple. Zdeňka Svěráka budu mít rád, i kdybych s ním stokrát nesouhlasil.

Ještě se zastavím u osobnosti, kterou jsem slovy pana Svěráka „neměl rád“. Je jím prezident Miloš Zeman. Jak sám říkal, je v otázce migrace razantní a dle mého může „hněv lidu“ trochu eliminovat, usměrnit. Lidé vidí, že jejich obavy jeden z čelných představitelů země s nimi sdílí. Zde se hodí slova Varla Frištejnského z Cimrmanova Dobytí severního pólu: „děkuji ti náčelníku, že ses mě zastal“. Prezidenta zkrátka neřeším, beru to tak, jak to je a nemám s tím problém. U mnohých jeho zarytých odpůrců mi chybí velkorysost a to je činí směšnými v mých očích (bez ohledu na to, zda mají či nemají pravdu).

Virtuální prostor vytváří i nové celebrity a na ty staré dává nahlédnout z různých úhlů pohledu. Je velmi zajímavé pozorovat, jak se pod různými úhly a v různých situacích lidé mění. Úsměvné je to, že už zase „si nastavujeme zrcadlo“ jako ve „Vesničce“. Třeba Ortelem ve Slavíku, Pavláskem ve StarDance, někdo z toho má trauma (vkus pláče), jiný bžundu. A co to dokazuje? Nic, jen že každý jsme tak trochu jiný. A co má být? Snad není našim ideálem žít v zemi stejně naprogramovaných „robotů“? Nechci být kverulant, ale není právě to záměr vůdčích představitelů EU? Mně je takový „ideál“ naprosto cizí.

Tak se na sklonku roku „pokochejme“ jako pan doktor v podání Rudolfa Hrušínského a nalijme si „ze sedmého schodu“.