Respektujme toho, s kým nesouhlasíme

Politika se nám centralizovala, globalizovala a odlidštila. Chybí komunikace, dialog. Zploštila se na poroučení, na řízení a kontrolu našich životů.

Chybí tu respekt k jiným názorům. Společnost je atomizována na jednotlivce a skupinky. Až na vzájemně nenávistné (virtuální) nepřátele, příkopy jsou prohlubovány v souladu s poučkou „rozděl a panuj“.

Jaká je cesta ven? V podstatě jednoduchá a zároveň děsně složitá. Ku pomoci si můžeme vzít moudrost lidových rčení, zejména „miluj bližního svého jako sebe sama“ a „podle sebe soudím tebe“.

Což znamená v prvním případě, že pokud nemám žádnou sebe-úctu, jak mohu mít rád druhé? A to druhé je o tom, že od každého očekávám, že se musí (za)chovat podobně jako já a mám trauma nebo se zlobím, pokud tomu tak není. A tady je nesoulad, nesouhlas a ten může vést až k nenávisti. Ta je především spojena se strachem.

Nesouhlas neznamená automaticky nenávist. Snad jen u zanícených a zaslepených fanatiků, z nichž ta nenávist stříká jako hnis. Hnusný hnis. Je úplně jedno, z které strany víc. Protože nenávist je faul na sobě. Je destruktivní, sebevražedná, a dokonce navíc směšná a trapná.

Dá se z kolotoče nenávisti nějak vystoupit? Dá, chce to jen respektovat toho, s kým nesouhlasím. Nejít na něj s despektem. Respekt k „nepříteli“, s nímž nesouhlasím, je o tom, že nenávist vás přestane ovládat, zmizí vám z hlavy. Ideální je, když zároveň získáte respekt nepřítele. Ale pokud ne, nevadí.

Můžete argumentovat, vést dialog, nesouhlasit. Respekt vede k toleranci a díky tomu i k jiné reakci. Nemusíte se hádat, vztekat, sžírat se tou nenávistí, zlobit se na to, že jste prohrál.

Opravdu prohrajete, když nebudete reagovat a poroučíte se, třeba tím, že odejdete z diskuse na internetu a předtím třeba poděkujete za komentář, který se vám sice nelíbí, ale vy už nechcete v argumentační diskusi dvou monologů pokračovat?

Je pravda, že ten, kdo mlčí, souhlasí? Může to tak být, ale i nemusí. Taková tzv. „mlčící většina“ je docela různorodá. Stejně tak, jako nevoliči. I jejich motivace nevolit může být různorodá. Je pravda, že když nevolí, nemají si stěžovat a kafrat do toho. S tím souhlas, za sebe mohu říct, že vítěze respektuji a nekafrám. Nevolím, protože můj život se od politických voleb neodvíjí, ikdyž mě nějakým způsobem samozřejmě ovlivňuje. Myslím si, že takových nás je víc. Jistě, jsou i nevoliči, kteří pak nadávají.

Ale myslím si, že nejvíc nespokojení jsou ti, kteří prohrají a výsledek nesplní jejich představy a přání. Jsou jím naprosto zklamáni. Je to pro to, že politiku berou moc vážně, je pro ně ohromně důležitá, věnují jí spoustu času a bijí se jak lvi na sociálních sítích za svůj názor, o jehož správnosti se ubezpečují u svých „souvěrců“. A tady je nebezpečí kolektivní, davové nenávisti. Pak stačí ukázat na viníka.

A jsme u toho. Nechat se „sežrat“ svou nenávistí je nesmírně hloupé. Jenže to trvá poměrně dlouho, než k tomu dojde. Na druhé straně je možnost si to uvědomit a vystoupit z toho. Ale „zaslepený dav“ to považuje za zradu a tu neodpouští, zejména tedy u těch svých. Jak tvrdí vtip o skloňování slova „nepřítel“, 2. stupeň koaliční partner a 3. stupeň spolustraník.