Rebelové a kacíři

Jak se stát rebelem nebo kacířem? V dnešní době velmi snadno. Máme tu politickou korektnost, a tak stačí být upřímný. Ani si nemusíte moc pouštět hubu na špacír.

Stačí něco vědět, znát a umět a k tomu mít svědomí. To člověku zpravidla nedovolí nevyslovit se proti lživým či manipulativním tvrzením, když díky své odbornosti a praktickým zkušenostem víte, že to tak není, chcete to lidem sdělit a s kolegy diskutovat. Jenže z jejich strany není zájem. Naopak je vám doporučováno mlčet, příp. nějak vyhrožováno (např. vyhazovem z práce).  

Něco řeknete, napíšete, a pokud jste známý a máte nějaký vliv, stáváte se nepohodlným. Stanete se rebelem a ani nevíte jak.

Avšak víte, proč jste se jím stal. Nechcete se při pohledu do zrcadla ze sebe pozvracet. Tak přijímáte roli rebela a kacíře se všemi důsledky, které k tomu náleží.  

Rebelství není ani zoufalství a ani anarchie. Je to snaha o nápravu věcí. Věci se nemění mávnutím kouzelného proutku či rozhodnutím nějakého byrokratického politbyra, ale změnou přístupu k životu a na tom je třeba pracovat. Ve smyslu poznej sám sebe, miluj svého bližního jako sebe sama a změň sebe, změníš celý svět.

Kacířství hledá pravdu, poznává a vymezuje se proti dogmatům. Dříve hlavně v církvi, dnes ve vědě, ale i v médiích, politice a ekonomice. Dogma je strnulost, žádný vývoj. Kacíři zpochybňující dogmata, hledající pravdu (odpovědi na své otázky) jsou tak nositeli pokroku (což není ideologický progresivismus). Rebelové a kacíři jsou důležití, byť je jich poměrně málo. Jsou důležití pro lidský vývoj, pro evoluci. Snaží se o nápravu věcí, protože vědí, že tudy cesta už nevede, že je třeba změnit směr cesty, směr vývoje.

Možná se kousek vrátit (Kupředu do minulosti), opřít se o historické postavy (Spolek Svatopluk, Jungmannova akademie), v přítomnosti hledět do budoucnosti (Inovace republiky), hledat Zákony bohatství a vše prokydat u Vidláka. Dbát o své svědomí a též Svědomí národa. A ještě je dobré k tomu mít nějaké Fórum, nejlépe Zdravé a znát Pravdu o vodě. A hlavně najít Cestu k sobě.

Rebelem a kacířem se člověk nerodí, ale v nějaké epoše dějin se jím prostě stane. Protože se jím stát musí. Na svědomí to má jeho svědomí a vědomí.

Dnešní doba má výhodu v tom, že rebelů bude přibývat, protože jakákoliv drobná odchylka od toho správného narativu vyřazuje z „lepší společnosti“. Řekl bych, že stačí se třeba jen smát, už ovšem nestačí mlčet, naopak musíte projevovat hlasité nadšení a hlavně tleskat. Pokud to neděláte, jste za špatného a můžete být označen za zrádce a vyobcován ze své sociální bubliny (a už jste tím, čemu jste se bránil, rebelem).

Je to opravdu řehole, být příslušníkem té lepší třídy společnosti. Musíte být stále ve střehu a vždy vědět, co máte říkat a čemu tleskat. Protože se může stát, že čemu jste tleskali včera, se už dnes netleská a zítra se může tleskat zase něčemu jinému.

Není tedy lepší být kacířem a rebelem? Mně to přijde svobodnější. Rebelů, kacířů a tzv. probuzených vždy bude menšina, ale je tu nějaká kritická hranice, kdy se to údajně překlopí. Blížíme se k ní? Už jsme jí dosáhli? Nebo ještě není vůbec v dohledu?

To samozřejmě není jasné, protože vidíme jen špičku ledovce, ty již mediálně profláknuté tváře. Ale kolik je tichých skrytých rebelů? Pár desítek tisíc, statisíce či pár milionů?

Pracujeme s desítkami tisíc demonstrujících, se třemi miliony neočkovaných, dalšími minimálně statisíci, kteří skončili druhou dávkou a s 75 %, kteří nedůvěřují vládě. Z toho něco časem vykvasí a je na nás, aby to bylo dobré a chutné, až přijde ten správný čas.

Že se mezi sebou dohadují nějací předáci opozice a alternativy, je poměrně malicherné, protože to je součást onoho společenského kvasu a vývoje.