Radši „zajíce v pytli“ než nekonečné čekání

Každý si neseme své vánoční tradice ze své původní rodiny, kde jsme je trávívaly jako děti. Jako rodiče pak hledáme svůj vlastní styl, vycházející z tradic dvou původních rodin. 

Obvykle se chvíli tápe, protože u „našich“ jsme to měli tak, jenže u druhých „našich“ trochu jinak. Nakonec se to nějak usadí. Tak třeba vánoční stromeček si u nás prošel vývojem. My jsme vždycky měli smrček, akorát jednou táta podlehl a koupil borovičku. Vůbec se to jemu, mámě ani mě s bráchou nelíbilo. To radši to opadávající jehličí, než tu řídkou borovici.

U nás zase byla borovička, vždycky velká a vydržela tak do půlky února. Teď už naši mají stromek umělej. Nám smrček opadal už v půlce ledna.

A tak jsme zkoušeli nejdřív velké borovice, pak smrček a pak jsme na hodně let měli umělý, pravidelný stromeček, ale bez té přirozené vůně jehličí, nás to přestalo bavit. Tak jsme se vrátili k přírodním stromkům, spíš smrkům, nebo pichlavým smrkům, zkusili jsme i jedličku.

Pár let už používáme slaměné ozdoby a ty by na borovici nešly. Takže se snažíme nejvíce o malý smrček, co vydrží déle.

Letos jsem nedostal úkol koupit stromek, protože v OBI mají prý levné, tak až pojedeme za babičkou do Kolína, tak ho tam koupíme. Na hájence mají stejně jen borovice a u našeho prodejce je to prý drahé. Do Kolína jsme jeli týden před Štědrým dnem.

Ještě jsme se koukli na jednom prodejním místě, tam měli moc velké. A v OBI už žádné neměli. Vedle před Teskem ještě nějaké zásoby měly.

Tak jsme prohlíželi, vybírali, ale úspěšní jsme nebyli. Byl tam jen jeden prodavač a ten nestíhal. Krčil se tam takový malý smrček pichlavý, ale zabalený. V tom pytli vypadal docela dobře. Chtěli jsme si ho nechat rozbalit, prodavač nám to slíbil, ale neměl čas.

Tak jsme tam tak stáli a říkali si, zda čekat, nebo odejít a nákup stromku odložit (ale kdy a kde koupit jiný?). Nakonec jsme se rozhodli, že toho zajíce v pytli riskneme.

Ve všední dny nebyl ani čas ani nálada zjistit, co jsme si to koupili za stromek a tak jsem z toho strhal síť až v sobotu dopoledne. Křivější smrček jsem asi v životě neviděl. Naštěstí jsem o jeho výběru nerozhodl sám, a tak jsem se spolu se synem pustil do vyrovnávání křivosti různým pootáčením a podkládáním stojanu. Trochu nám pomohl i kabel s elektrickými „svíčkami“, za pomocí kterého se daly ještě nějaké větve vzájemně přiblížit a trošku narovnat.

Po ozdobení „díla“ ten pohled zepředu celkem ušel, ikdyž dojem rovného stromku by vyžadoval ještě k němu přistupovat jako „Velký šéf“ s nakloněnou hlavou.

Nakonec ty Vánoce jsme přežili v srdečné rodinné atmosféře i s tím nejkřivějším stromkem, co jsme kdy měli. On je ten stromeček vlastně dokonalý, každý kdo se na něj podívá, má nutkání se začít smát. A tak nás ten malý „křivák“ na Štědrý den obdaroval smíchem.