Proč se pozorovatelé nedokáží identifikovat sami se sebou?

Tento blog navazuje na blogy „O perfekcionistech, pozorovatelích a bojovnících“. Není to třetí díl, je to takové volné pokračování.

Inspirací byla právě diskuse pod těmito blogy. A tam jsem přišel na to, že "pozorovatelé" jsou široce zaměření, že v každém z nich je kousek romantika, dárce, smiřovatele, bojovníka i perfekcionisty, tak se zkrátka nedokáží jako pozorovatelé identifikovat.

Ono u těch druhých je to jednodušší, protože je to snáze rozpoznatelné. Na pozorovatele se musí z druhé strany. Společným znakem je to, že se umí dívat kolem sebe, nelíbí se jim, když je jim něco vnucováno a neumí být zanícenými fanoušky a fanatiky.

Také obvykle mají smysl pro humor, věci řeší s nadhledem. Celkem jsou spokojení, dokáží se radovat z maličkostí. Jsou i tvořiví, a když dělají to, co je baví, jsou šťastní. V partnerských vztazích se snesou s kýmkoliv, z počátku i s perfekcionistou. Ti dokáží okouzlit, ale postupem času to začne skřípat a pozorovatel se zpravidla začne cítit nespokojený. A když uteče, vyhraje. Uleví se mu. Je jedno, zda jde o vztah partnerský, nebo pracovní.

U mě je partnerský vztah v pohodě, ale práci jsem měnil. Dříve nebo později jsem začal cítit, že něco je špatně. Většinou to souviselo s kolegy. Kupodivu na to stačil jeden kolega. Ten jeden byl opravdu dokonalý, „vyhnal“ mne z práce, kde jsem strávil 12 let. Stačil mu na to necelý rok (z dnešního pohledu jsem to snášel docela dlouho). Byl sice mým podřízeným, zpočátku to bylo perfektní, ale pak se to změnilo.

Jeho vlastnosti mi začaly být postupně nepříjemné. Nejvíc mne vytáčela jeho pravidelná nedochvilnost, ovšem zpoždění nebylo v minutách, ale spíš v hodinách. Výkon sice perfektní, ale strašně pomalý, navíc jeho jakási posedlost mít všechno stále pod zámkem, mne docela šokovala. Začalo mi to vadit čím dál víc, až jsem si vypěstoval na toho člověka alergii a dospěl jsem do stadia: buď on, nebo já! Jinak skončím ve vězení nebo v blázinci.

Ze zpětného pohledu, to byla dobrá škola života. Rozhodnutím odejít, se mi ulevilo. Zároveň jsem se rozhodl, že si doplním pedagogické vzdělání a přihlásil se ke studiu.

Pak jsem se zoufale snažil najít jiné zaměstnání. Jak jsem tlačil na pilu, tak se nedařilo, nebo jsem nacházel pouze něco, kam se mi moc nechtělo. Přiblížily se prázdniny a já si řekl, že si udělám hezké léto a že si dám se sháněním místa pokoj. Na konci prázdnin jsem místo objevil, v září mohl dát výpověď a v prosinci nastoupit. V září jsem nastoupil i do školy na distanční studium, kam jsem jezdil dva roky jednu sobotu v měsíci.

Jak se mi to vzdělání pak hodilo. Z fabriky nás díky finanční a odbytové krizi během dvou let postupně vyházeli a já si pak vyzkoušel práci učitele.

Jo, pozorovatel to s perfekcionisty nemá lehké. Nejlepší pro něj je, se jim vyhnout, nebo se aspoň nenechat jimi tak ovlivnit. Takové ty typické už dokážu poznat, resp. „vycítit“, necítím se v jejich přítomnosti moc dobře. Proto se snažím zařídit tak, abych se dobře cítil.

Říká se o životě následující: život je pes, život je boj, život je dar, život je život, život prostě je…jo, jsou to jen různé pohledy na jedno, totiž život. Tak ho žijme a ctěme, ať už se řadíme či neřadíme kamkoliv.