Proč se neptáme „proč?“

Malé děti mají své období, kdy skoro každou větu začínají otázkou „proč?“ Odpovídat na to, je vskutku náročné, člověk to ani nedokáže vydržet. Vlastně už ani nevím, zda současné děti se takto ptají.

Snad ještě v tom batolecím věku neztratily svoji přirozenou zvídavost. A jak si s tím poradí dnešní rodiče? Znají odpovědi, nebo si je spěchají vygúglit? Nebo jen zavrčí na potomka „nevotravuj a hraj si, podívej, co všechno jsme ti koupili!“

Dospělí se moc neptají. A když už, tak spíše řeší povrchní otázky typu: kdo? co? s kým? za kolik? kdo z koho? Známe to z bulváru, z médií, z politiky. Klást si tyhle otázky a odpovídat na ně, je jen o žvanění. Jsou to jen kecy v kleci, ale pro mnoho lidí jsou důležité. Nahrazují přemýšlení. Nebolí.

Holí si „celebrita“ XY nohy nebo neholí? Ona si neholí ani podpaždí, no fuj! Kterou že měl tenhle hezounek z nekonečnýho seriálu v posteli? Jo, tuhletu. Tak to musel bejt buď sjetej, nebo vožralej. Diskutujeme fakt na úrovni.

Hotovo, nemažeme se s tím, nepátráme, tohle nám stačí. Povrchní doba, povrchní lidé. Copak paní, jste zase nemocná? A co Vám říkal pan doktor? Co nato berete? Zkuste tohle, mně vám to pomohlo. Tahle kouzelná pilulka (dříve čarodějný lektvar), to je hotový zázrak!

Když chce jít člověk do hloubky, potřebuje se ptát „proč?“ a „jak?“. Proč jsem nemocný? Proč se necítím dobře? Jak to jen vyřešit? Proč to takhle nejde? Šlo by to jinak? A jak?

Člověk potřebuje klást ty správné otázky, aby našel odpovědi. Ponořit se do hloubky problému, zjistit si o tom něco, přečíst, nastudovat, nechat si poradit, v klidu si promyslet varianty řešení. Chtít řešit. Soustředit se na věc, věnovat tomu pozornost. Ale řešit skutečné a potřebné. Rozhodnout se a udělat. A za to, jak jsem se rozhodl a za to, co jsem udělal, přijmout odpovědnost.

Neřešit záležitosti co by, kdyby, až jednou… co tomu řekne ON (ONA)?… nebo bude se MU (JÍ) to takhle líbit?  Pokud chceme najít příčinu, ptejme se proč? Pokud chceme problém vyřešit, ptejme se jak?

Pak to půjde. Stále platí, že lidé tvořiví a pracovití, co chtějí, hledají způsoby (jak to udělat), lidé líní, co nechtějí, hledají výmluvy a důvody (proč to nejde udělat).

Takoví lidé umí těm ostatním házet klacky pod nohy. Svůj „tvůrčí potenciál“ utápějí v tvorbě příkazů, zákazů, seznamů, zpřesňování a zpřísňování norem.

Jistě, normy a pravidla jsou potřeba, protože udržují určitý řád, ale musí být srozumitelné a dlouhodobé, aby si na ně lidé zvykli a přijali je za své. Současná pravidla se navíc neustále mění, více lidi omezují a jsou založena na strachu a nepřiměřeném trestání. Přespříliš nesrozumitelných (a nesmyslných) pravidel vytváří naopak zmatek, chaos. A ten s řádem nemá nic společného. Ale je také v něčem užitečný. Bourá staré, přežité a dává prostor tomu, aby se vytvořil řád nový. Nadějí je, že by mohl být lepší než ten stávající.

Jak dlouho ještě vydrží doba papírová? Kdy přijde čas, že skončí nebo se aspoň přestane neustále rozpínat? Parkinsonovy zákony jsou stále platné a povzdech MUDr. Šafránka (v podání Pavla Kříže) ve třetím díle „Básníků“: „dej blbci funkci a vymyslí lejstro“ je nesmrtelný. A že těch funkcí máme přehršel.

Žádný strom však neroste do nebe a nic netrvá věčně. Tak je stále naděje, že jednou bude líp.