Proč píšu? (vyznání blogera)

Protože chci a mohu. Kdybych nechtěl, tak bych nepsal. A kdybych nemohl? To mi nikdo zakázat nemůže. Psát tedy mohu vždy, akorát bych nemohl být veřejně čten.

Pak bych možná psal do šuplíku. Jako dřív, než jsem našel odvahu s tím vylézt na blog. Píšu tak, jak mi „zobák narost“. Nejsem za to placen, tudíž ani nikým úkolován a kontrolován. Psaní je má radostná tvorba a blogem ji mohu sdílet. Nejen to. Je to také svým způsobem terapie, která mi umožňuje vypsat se ze zatěžujících emocí, tj. smutku a vzteku.

Nejsem pisálek jednoho tématu, ale všemi tématy prostě prolíná má osobnost. Ta je utvářena nejen egem a duší, ale i prožitými zkušenostmi, získanými poznatky, přístupem k životu a do jisté míry i vírou a spíše dosaženou úrovní vědomí.

Ničeho v životě, co jsem prožil, nelituji. Nelituji ani toho, co jsem neprožil a prožít mohl. To jsou ty zahozené nebo nerealizované příležitosti. Nasekal jsem (a dělám stále) spousty chyb. Ale snažil jsem se z nich poučit.

Životem mě provázelo stigma „hodného chlapce“. To je ten, který se snaží všem okolo vyhovět, všechny poslouchat a o autoritách nepochybovat. Ale jak jsem procházel životem, postupně jsem si uvědomil, že to takhle nejde, že takhle jdu proti sobě. Že se nedá vyhovět matce, manželce a bratrovi, když každý chce něco jiného. Že si musím najít svoji vlastní cestu, sebe-hodnotu, sebeúctu a pak jako sebe-vědomý mohu s ostatními budovat rovnocenné vztahy. Vztahy založené na přirozeném respektu, toleranci a zároveň v nastavených hranicích: tady už je jenom moje a tohle mi nevyhovuje.

Postupně jsem to přenesl do okolního světa. A světe div se, z hodného poslušného a bojácného človíčka se stal rebel, kacíř, který přestal důvěřovat autoritám a snaží se žít podle svého. Podle svého rozumu a citu. Který dá na své pocity a jde cestou pocitů příjemných. Cestou radosti, harmonie, kterou nachází v přítomném okamžiku, v přírodě a s lidmi podobného ražení. Ať již v reálném setkávání, nebo i setkáváním virtuálním zde na blogu. A jak se ukázalo v Covidu (covidismu), vydal jsem se cestou nepohodlnou, menšinovou, v podstatě antisystémovou (rebelskou, kacířskou). 

Dobře. A jak to souvisí s politikou a společenským děním? Musím přiznat, že politika mě zajímala, že jsem ji doslova hltal, že jsem se v tom přímo rochnil, četl noviny, sledoval politické debaty, chodil spát až po „Událostech, komentářích“ a pak jsem dlouho nemohl usnout.

Mezitím jsem narazil na psychosomatiku a inspirující lidi, kteří mě ovlivnili. Spíš inspirovali ke změně. Začal jsem sledovat jejich blogy, postupně přestával sledovat politické debaty. Přišly ke mně „Čtyři dohody“ a to považuji za základ změny svého života. A pak jsem sledoval, jak ti mí oblíbenci mizí z médií (dnes zvaných jako mainstreamová) a jsou vyhnáni do alternativy. Tak jsem šel za nimi. A také jsem začal psát. Nejdřív to byly reakce na to, co se kolem děje, ale postupně to bylo více i o tom, co prožívám a cítím.

Jistě, ovlivnilo mě to, ale hlavně přivedlo k sobě, k mé duši. Dnes jsem s politikou úplně jinde. Je opravdu na okraji mého zájmu. Prvoplánově ji nesleduju, nicméně se stále ke mně dostává, už ne prostřednictvím televize, ale především kdykoliv zapnu internet.

Takže přehled mám z titulků mainstreamových médií (domovní stránku mám „seznam.cz“, privátní email „centrum.cz“ a bloguju na „idnes.cz“). Občas si nějaký článek i otevřu a dokonce přečtu. Volba prezidenta mi připadala jako „mediální kobercový nálet“, a ikdyž jsem nevolil, pár článků jsem na toto téma napsal, nebo jsem se tématu lehce dotknul. Možná jsem na svůj vkus nebyl až tak umírněný, jak by se na laika, který se o to moc nezajímá, slušelo.

Nicméně vypustil jsem to do internetového prostoru a tam již to žije svým vlastní virtuálním životem vč. reakcí v diskusích. Diskusi nezavírám, příspěvky nemažu, zásadně nemínusuju, jen si dovolím někdy (arogantně?) nereagovat. Když se někdo proto urazí a odejde, jeho věc. Samozřejmě ocenění v diskusi potěší.