Přibylo další R

Místo rozumu, doporučovaného profesorem Beranem, přibyl respirátor. On vlastně ani nepřibyl, on jen nahradil „R“ rezervované pro roušky.

To se změnilo na DChR (dvě chirurgické roušky) nebo NR (nanorouška). Podomácku ušité roušky připomínající českou sounáležitost a solidaritu s neznámým nebezpečím z loňského jara, můžeme vyhodit do koše.

Teď je čas utrácet za nové R, DChR nebo NR. Jak respektovat respirátor? U mne určitě se skřípěním zubů. Ano koupil jsem si jich pár kvůli návštěvě své matky v domově pro seniory. Už tam jsou očkováni, kde je nějaké slibované rozvolnění pravidel pro osobní návštěvy? Byť třeba s antigenními testy, respirátor, ale aspoň na pokoj a aspoň na hodinu?

Spíš to vypadá, že to naopak úplně zavřou. Mámu vzali do nemocnice na pravidelné vyšetření na plicní oddělení a při návratu na 10 dní do karantény a tím pádem plánované návštěvy (a těžko najít neobsazený termín) padly.

Takový humbuk kvůli očkování, takové očekávání a jako obvykle zklamání (jak u Cimrmana). Jak se dalo předpokládat virus si s našimi plány doslova vytírá zadek. Zmutoval do nových forem, máme ho tak ve více variantách, je více nakažlivý a stávající vakcíny nemusí (a nejspíš ani nebudou) na nové varianty fungovat.

Také jsme se nenápadně posunuli od hesla „moje rouška chrání tebe a tvoje rouška chrání mne“ k heslu „lépe ochrání respirátor než rouška“. Takže už nejde o ochranu okolí jako předtím, ale o ochranu sebe.

Co s těmi, kteří chránit sami sebe nechtějí, ale zároveň nechtějí nikomu ublížit. Ti si dávali na ksicht (často hadrovou) roušku kvůli druhým (a také kvůli pokutám), většinou ji nosili někde při sobě, v kapse, v tašce, v kabelce a vytáhli jen v případě nezbytné potřeby. Jak to budou dělat s respirátory?

Asi stejně. Protože jim nejde o ochranu sebe sama před virem, ale ochranu sebe sama před pokutou. Při tom věřím, že většina z nich má z viru respekt a respektují jeho existenci a nebezpečnost. Avšak nemají respekt k nařízením a opatřením, které působí nesmyslně a nelogicky a už vůbec ztratili důvěru v orgány a instituce státu, a především jeho představitele. Čest výjimkám.

Virus nám „kašle“ na naše opatření. Ukazuje se, že mu v šíření nezabrání ani tvrdý lockdown, natož částečná omezení, ale ani promoření a ani očkování. Jaký vliv má to, že v některých zemích je už velká část obyvatelstva promořena nebo naočkována? To bych třeba rád věděl. Ale asi nemám moc šanci se to dozvědět, neboť se hlavně politizuje, ideologizuje (proboha jen ne ruskou vakcínu), příp. se hádají odborníci a vědci mezi sebou.

Stát je z toho v rozkladu, on je již v rozkladu delší dobu díky neuvěřitelné systémové administrativní složitosti v podstatě čehokoliv, na co si vzpomenete, ale nyní je ten rozklad pořádně vidět. Systém je nereformovatelný, nepřirozený, udržuje se strachem a závislostí (jedni jsou závislí na dotacích, druzí na sociálních dávkách).

Lidé, kteří jsou na systému méně závislí, jsou trestáni nejvíc: živnostníci a drobní podnikatelé (zákaz činnosti a jiná omezení). Také lidé s odlišnými názory a nezávislým myšlením jsou trestáni: např. nejsou zváni do mainstreamových médií, příp. jsou cenzurováni a hrozí jim až vyhazovy z práce. Domácí nápady a aktivity se nepodporují (např. levné testy ze slin od českého lékaře), vydělat se dává nadnárodním (a možná i pochybným) firmám.

Virus tu s námi bude a bude si dělat co chce. To, co je jeho přirozeností, šířit se a mutovat, a to se mu daří. Zatím vším tím vysilujícím ročním bojem jsme akorát vystresovaní, frustrovaní, vystrašení, naštvaní a apatičtí. Ten boj s virem nás ničí, ničí naši společnost. Podařilo se nám jediné: umrtvit život.

Ikdyž máme jiné názory, měli bychom se spojovat a nalézat řešení ve spolupráci a přestat se strašením, citovým vydíráním a udáváním na jedné straně, a na druhé straně s posmíváním se těm, co ten strach opravdu mají a nařízení dodržují až nad rámec potřebného.  

Zkusme se shodnout na tom, co je důležité, co jsme schopni a ochotni dodržovat a nechat odpovědnost na lidech (za své zdraví a za svůj život), snažit se ochránit ty nejohroženější. Ale dát životu šanci.

Ovšem jinému životu, než byl před pandemií, životu zodpovědnějšímu, kde bude ten dosavadní boj nahrazen mírem a smírem, spoluprací a řádem s jednoduchými pravidly založenými na lidskosti. Narozdíl od nelidského Zlořádu, v němž dosud žijeme. Dejme tomu šanci.