Prezidentem sám sobě

V době vrcholného boje o úřad prezidenta ČR jsem si uvědomil, že každý jsme „prezidentem“ především sami sobě. 

Tak jako prezident se i já prezentuji v práci, doma, ve společnosti, venku na ulici. Sám sobě jsem vrchním velitelem branných sil. Sám si velím a sám jsem připraven k případnému boji jako ten poslední pěšák. Při sobě nosím jedinou osobní zbraň: svou paži, zakončenou rukou, kterou mohu nabídnout k podání, ale mohu ji i uzavřít v pěst a v případě nutnosti udeřit.

Mám jazyk, s nímž se mohu vymluvit, omluvit, ale i domluvit a také nohy, díky nimž mohu odejít, příp. se pokusit utéct. Mohu nabídnout i srdce na dlani, najmě tomu, kdo si to zaslouží.

Mám dokonce dvě základny „zbraní hromadného ničení“, nacházejí se na zahradě a na chatě. Disponuji tu pilami, sekyrami, motykou, lopatou či krumpáčem. Na chatě se najdou i poněkud sofistikovanější zbraně jako např. DTK-SD, čili dlouhý tlustý klacek – středního doletu.

Jako každý prezident má premiéra, mám ho i já. Tedy já mám premiérku. Připadá mi to pohodlnější. Je dokonce i manažerkou kuchyně a dohlíží na věci vnější i vnitřní. Je zároveň i první dámou, ale zvládá i funkci kuchařky, pokojské a milenky. Ministerstvo financi máme rozdělené, jeden se stará o příjmy, druhý o výdaje. Je zajímavé, že i u nás mandatorní výdaje neustále rostou.

Bohužel nemáme výběrčího daní, a protože jsme malá jednotka, musí se prezident a premiérka co otáčet, aby zabezpečili pohodlný chod domácnosti. Každý holt na sebe musí navlíknout více funkcí, aby se to vše dalo přežít.

Ale zase na druhou stranu nám do toho nikdo nekafrá a volby jsme zrušili. Za to si svobodně volíme role, které zrovna chceme hrát. Někdy sice některé role hrát ani nechceme, ale musíme. To už je úděl nejen prezidenta, ale především člověka.

Mojí oblíbenou rolí je role gaučového povaleče, ta se nejlíp hraje, když na sebe moje premiérka vezme roli ministryně zahraničí a odcestuje jednat do blízkého či vzdálenějšího okolí (v každém případě za hranice domova). Když je doma a to v roli premiérky či drába, nastupuji do role pracovníka úklidové firmy.

Tak bez ohledu na to, kdo se stane skutečným a jediným prezidentem země, si žiju svobodně a odpovědně svůj život. A když chci, můžu si i na toho prezidenta zahrát.

Má to ještě další výhodu, kdybych se náhodou jako prezident na své další podřízené role příliš povyšoval, dostanu přes držku, resp. sám si dám přes držku. Ale kolikrát je lepší si toho nabubřelého prezidenta ve mně nevšímat, nebo se začít smát.

Smích je nakonec má nejlepší zbraň, umí všechny (až na některé výjimky) „oddělat“.