Právo a úřad je zajímavá loterie

V rámci svých pracovních povinností spolupracuji s paní notářkou. Je jednou ze čtyř notářů na okrese. Je zajímavé, že všichni čtyři notáři okresu jsou ženy, takže máme tu jen notářky.

Když mi zemřela maminka, tak jsem se jí ptal, jestli si nás vezme na řešení pozůstalosti. Tak se mne zeptala, který den zemřela a hned mi řekla, že se k ní nedostaneme. Okresní soud to střídá podle data úmrtí. Kdyby maminka vydržela ještě aspoň hodinu, dostali jsme se ke známé paní notářce.

Tady si s námi hraje los a záleží na tom, kdo je k danému případu přidělen. Tak např. s námi komunikují vyšší soudní úředníci kvůli změnám v rejstříku a právníci z katastru kvůli převodu bytů a garáží do vlastnictví.

Někdo je rozumný a snaží se laikům pomoci, třeba sdělí, co jak nejjednodušeji udělat, aby to prošlo. Tak jsem takhle jednou řešil „chybu ve psaní“ a naopak jindy jsem musel (kvůli stejné chybě) natvrdo úřední úkon opakovat od začátku (vč. zpětvzetí návrhu).

Někdo i přehlédne nějaký nedostatek, někdo zkrátka nad tím mávne rukou a co je třeba schválí. Jiný je ale detailista. Objeví chybu a hned píše třístránkový dopis, kde chyba je uvedena v jedné větě a k tomu dodá dvě strany paragrafů proč a jak to má být. Asi abych si uvědomil, jakýže to jsem právní debil, který ani neumí dodat zákonem předepsané listiny, resp. v takové kvalitě, aby těm předpisům vyhověly. Ale spíš je to o tom, že ten úředník to takhle napsat musí, nemá jinou možnost.

Tak má člověk někdy štěstí, jindy smůlu. Jako v loterii. Jako ve všem záleží na lidech. Jsou lidi upřednostňující zdravý selský rozum a lidskost a ti, kteří plní předpisy na 120 %, tj. velmi úzkostlivě, aby vše bylo v pořádku, aby je nikdo nemohl popotahovat za to, že by něco zanedbali.

Připadá mi, že celá úřednická mašinérie státu (do toho počítaje i justici) je jedna velká loterie. Často záleží na tom, koho vám vylosují, nebo ke komu přináležíte podle začátečního písmene příjmení. Tak jsem si asi čtyři roky notoval s jednou milou, vstřícnou a pohlednou úřednicí, zaklepu na stejné dveře pátý rok a přivítá mne odměřená dáma, která mne hned spraží za ne úplně dobře vyplněný formulář.

Což mě na druhou stranu donutilo si to nechat zpracovat odbornicí a na úřad poslat poštou. Když už tam ta milá dáma, co neměla problém mi s úředním šimlem pomoci a formulář řádně a správně doplnila, nepracuje.

Když řehtá úřední šiml, tak řehtá pořádně. Když náhodou neřehtá, připadáte si jak Alenka v říši divů a setkání se zdravým rozumem a lidskostí v byrokratických institucích považujete za zázrak. Ale i takové zázraky se dějí a já jsem za ně neskonale vděčný.

Asi se mi to děje, protože nemám rád byrokracii. Snadno něco přehlédnu, něco zpracuji ne tak dokonale, jak by si úředník představoval či jak by být mělo právě nyní, protože se to mezitím již změnilo.

Ale hlavní je, že nevidím do hlavy tomu na druhé straně, tomu, kdo úřední záležitost vyřizuje. Je-li to horlivý úředník (robot), je to jednání složitější, a to kolikrát nejde o přímé jednání tváří v tvář, ale jen o dopisování. To si pak jen povzdychnu „á zase robot“, přečtu si, co po mně chce a pochopím-li to, jdu splnit přání úředního šimla.  

Je to ale náročné, unavující a otravné. Avšak zbytečným pokutám, kontrolám, a ještě větším buzeracím se chce člověk vyhnout. Stavět se na odpor nemá smysl, protože úředník je (narozdíl ode mě) v paragrafech (jeho kompetence) zběhlý. A soudit se je snad ještě větší loterie než řehtání úředního šimla.