Povídá si takhle děda s vnukem

O čem? Děti se ptají, jsou zvídavé a tento osmiletý chlapec je opravdu bystrý a ptá se. Rodiče na něj nemají na rozdíl od prarodičů čas, babička hlídá mladší vnučku a vnuk tráví čas s dědou.

„Tak co mi povíš Kubíku? Cos zažil od té doby, co jsme se neviděli?“, ptá se děda a Kubík spustí, co všechno dělal s klukama, kde se proháněli na kole a jak postoupil v nějaké hře konečně do vyššího levelu a jak mu kluci záviděli. Taky jak byl s tátou na fotbale a jak se Petruška (jeho malá sestřička) pokadila v postýlce a jak to mámu pěkně naštvalo.

Dědeček poctivě naslouchá, ikdyž některým věcem opravdu nerozumí. „Dědo, máma říkala, že jsi ten antiglo…. antiglobálník. Co to je?“ „Správně se říká antiglobalista. Jak bych ti to vysvětlil?“ přemýšlí děda. „Takhle. Znáš Mc Donalds, že jo?“ „No dědo, že se ptáš. Už dlouho jsme tam nebyli“, zasní se vnuk a přemýšlí, že musí přemluvit rodiče, aby si tam zase zašli. U dědy na vesnici žádný nemají tak ho tam děda nevezme, leda, že by tam zajeli jeho autem. „A dědo, nepojedem do Mekáče spolu my dva?“ „To nemůžeme, protože auto má babička, hlídá u vás doma tvoji sestřičku. A nechceš teda vědět něco o té globalizaci a antiglobalistech?“

„No jo, úplně jsem zapomněl“. „Když byla Tvoje maminka malá, menší než ty dneska, byl Mekáč symbolem globalizace, nebylo jich tu moc, byly jen v těch největších městech. To ještě vůbec nebyla žádná velká nákupní centra na okraji měst. Tak v té době mladí lidé, kterým se říkalo anarchisté, házeli dlažební kostky a kameny do výloh Mc Donaldu a tím bojovali proti globalizaci“.

„Ty si dědo taky ty kameny házel?“ „Já ne, ale díval jsem se na to v televizi. Dnes už anarchisti vymřeli. Dnešní mladí by spíš šli bránit Mekáč. Naučili se tam chodit, někteří si dokonce vypěstovali závislost a je to na nich vidět. Tak se svět proměnil, Kubíku“.

Kubovi to všechno vrtá hlavou. Jak to, že děda s babičkou mají jen jedno auto? A stále toho antiglobalistu nechápe. „Dědo, neměl by ten antiglobalista bojovat?“ „A ty bys chtěl, aby do toho tvýho Mekáče vtrhla banda výrostků s tyčemi a všechno tam rozmlátila?“, ptá se děda. „A ty dědečku bojuješ?“. Děda se zamyslí: „vlastně ano, bojuju“. „A jaké máš zbraně? A jakou máš sílu?“, Kuba si nedokáže představit svého dědu, jak rozbíjí výlohu u Mekáče.

„Nemám žádné zbraně…tedy používám jiné zbraně“. To už vnouček naprosto nechápe a poučí dědu, že když nemá žádnou zbraň, tak nemůže vyhrát.

„Já ani nevyhrávám. Bojuju tak, že nikam nejdu. Nechodím do Mekáče a neutrácím tam. Takže ze mě nemají žádné peníze, ani žádnou radost. Také v nákupních centrech se skoro vůbec nevyskytuju. Ani prodejci mobilů, televizí, počítačů, aut, zábavy jako jsou počítačové hry nebo kolotoče, to se mnou neměly lehké. Neutrácel jsem za jejich zboží a služby. Kdyby to takhle jako já, udělala většina lidí, pak by musely zavřít krám.

„To se dědo nestane, v obchoďácích je narváno, vždycky, když tam jedeme a kdybych neměl mobil, nebo takový starý, jako máš ty, byla by to ostuda a kamarádi by se mnou nemluvili“, mudruje Jakub.

„Tak vidíš chlapče, jak to máš těžké. Tak se na to vykašleme a půjdeme ven, co říkáš?“, navrhne děda. „Tak jo. A ukážeš mi zase veverku a sojku, dědo?“. Děda se usměje: „takhle to nefunguje. Ukáže se ten, kdo se ukázat chce, kdo ze zvířátek pozná, že máš dobré srdce, že mu nechceš ublížit a rád se na něj podíváš. Tak se jdi převlíknout a vyrazíme“.