Podle sebe soudím tebe

To rčení je opravdu platné. A nejlepší na něm je, že bychom se ho měli buď odnaučit, nebo naopak aspoň neustále připomínat, že je to jen mé hodnocení, můj úhel pohledu, můj názor.

Že kdokoliv může a dokonce má právo mít jiný názor, jiný úhel pohledu na stejnou věc či hodnocení stejné záležitosti.

Tak to je. A je to příčinou našeho nepochopení, nedorozumění a neschopnosti vést nějakou smysluplnou diskusi. Protože očekáváme od druhých, že budou plnit naši představu o nich. Když dotyčný očekávání nesplní, je prostě „nějakej divnej“.

Někdo jde do „slovní bitvy“ s očekáváním, že ten druhý s ním nebude souhlasit, ale že ho přesvědčí svými argumenty. Může to tak být, pokud je dotyčný vnímavý posluchač a přemýšlí nad argumenty oponenta v diskusi. Člověk se na věc podívá z jiného úhlu pohledu a může změnit názor, nebo aspoň uznat, že na tom něco je. Avšak často jde o diskusi dvou „hluchých“, každý slyší jen sebe, to, co řekne jeden, v druhém vyvolá odpor (a naopak).  

Ten, kdo očekává, se zpravidla bojí zklamání a paradoxně právě proto, že se bojí, je zklamán. Ten, kdo neočekává nic, nebude zklamán, naopak může být příjemně překvapen.

Také platí: „vrána k vráně sedá“ a tak se „podobní“ lidé vzájemně přitahují. Říká se tomu také synchronicita. Naši předkové v tom měli jasno a zůstala nám po nich moudrá rčení a přísloví.

Krásně je zparodoval Zdeněk Jirotka v podání tety Kateřiny ve své nejlepší knize „Saturnin“. Ovšem, když se nad nimi zamyslíme, dávají nám hluboký smysl. Např.: „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“ a „co seješ, to sklízíš“ bylo asi známo (nejsem si jistý, tak se případně omlouvám) již předtím, než Isaac Newton zformuloval svůj zákon „akce a reakce“.

Když si připomenu „podle sebe soudím tebe“, tak mi vychází, že nejlepší ocenění je nejspíš toto: „on je asi nějakej divnej“. Tohle „ocenění“ nehodnotí, zda jste „hodnej“ nebo „zlej“, protože jste splnil nebo nesplnil očekávání či představu druhé strany. 

To je konstatování stavu, že jste se zachoval jinak, než se očekávalo a vyvedl jste toho druhého z míry. Chci brát druhé takové, jací jsou, a totéž si přeji, aby oni respektovali u mě. Ale když to neumějí, nebo nechtějí, nemusím je o tom přesvědčovat, protože to je jejich problém, jak vnímají život a svět.

Já to tak zkrátka cítím a přes to „nejede vlak“. Když to člověk řekne takhle, už to není záležitost rozumu, ale srdce. Tady není už co vysvětlovat, tady neplatí žádný logický argument, žádné přesvědčení či předsudek.

Takhle totiž „mluví“ duše, a když se duše dostane „ke slovu“, tak jsou na ni všechny fígle ega krátké.