Poděkování zdravotníkům

Sluší se poděkovat zdravotníkům. Mají za sebou zběsilý rok v situaci neustálé sinusoidy. Zdálo, že klesání nemoci má setrvalý trend a že nejhorší máme za sebou, to se pak obrátilo na stoupání s vrcholem a bodem zlomu v nedohlednu.

Doba Covidová má své zmatkaře, především politické vedení státu. Má své poražené a vítěze, což je myšleno především ekonomicky. Myšleno zdravotnicky, tak bych řekl, že vítězové převažují, pokud se vítězstvím rozumí uzdravení z nemoci.

Lidé jsou různí a různě se také chovají. Máme tu lidi poslušné, kteří se nejvíc bojí a plní opatření vlády na 120 %, poznáme je podle toho, že mají respirátor i sami v autě, vidíme je s rouškou na balkóně. Když je míjíme, mají strach v očích.

Pak tu máme lidi neposlušné, kteří naopak plnit opatření odmítají. Často odmítají i roušku, ale hlavně se potají sdružují ve větších skupinách a dávají svou rebelii na odiv.

To jsou dva „radikální“ protipóly. Ty přitahují média, přičemž první jsou vydáváni jako pozitivní příklad, ti druzí jako příklad negativní.

Pak je tu takový do široka rozkročený „zlatý“ střed, o němž se moc nemluví. To jsou lidé, kteří si váží svého života a života druhých a plní jen ta opatření, která jim dávají smysl. Ta opatření, která jim smysl nedávají, buď ignorují, nebo je plní tak nějak po „švejkovsku“, na oko.

Tito lidé se snaží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí o problému přemýšlet a chovat se ohleduplně. Vůči ostatním, ale i vůči sobě. Pokud mi nedělá nošení respirátoru či roušky dobře, snažím se vyhýbat místům, kde bych je měl mít dlouhou dobu na sobě a venku se raději obloukem vyhnu osobě, kterou potkám, protože ji chci chránit. Příp. si na dobu míjení se roušku nasadím.

Tato doba má i své neoddiskutovatelné hrdiny: lékaře, sestřičky, zdravotnický personál. Těm patří dík, obdiv a podpora.

Přemýšlím, jak jim pomoci? Nejlíp prací na sobě, tj. posiluji svou imunitu častým pobytem v přírodě, cvičením, psychickou odolnost drobnými každodenními radostmi a snahou se nestresovat a nemít strach. Nemohu samozřejmě vyloučit, že mne nemoc nepotká, ale protože tím dosud procházím „jako nůž máslem“ (žádné příznaky a testy negativní), věřím, že to funguje. Nejlíp zdravotníkům pomohu, když je nebudu muset zatěžovat.

Také věřím, že takových lidí začíná být čím dál víc a většina z nich se zdravotnickému systému díky zodpovědnosti za své zdraví a život vyhne.

A co ti ostatní, kteří naopak zdravotní systém naplňují až po samý okraj jeho kapacity?  Tam doufám, že (nejen jim, ale nám všem) nakonec pomůže ruku v ruce to „proklamované“ proočkování populace spolu s tím „proklínaným“ promořením, tj. přirozeným získáním protilátek proděláním nemoci.

Vždyť přibližně třetina populace nemoc prodělala a získala protilátky a také počty očkovaných se zvyšují.

Zdravotníkům držím palce, aby to přežili a vydrželi. Na politiky apeluji, aby přijímaná opatření byla rozumnější v tom, že je větší část lidí přijme za své, protože jim dávají smysl a doslova neničí jejich životy jiným způsobem. Až pod únosnou mez. Cesta není v plošných zákazech, ale v cílených lokálních opatřeních, která umožní ostatním žít.

Není cesta v testování a trasování zdravých, ale ve vyhledávání rizikových míst a tzv. superpřenašečů a v léčení nemocných. S tímto úhlem pohledu souzním a myslím si, že by rozhodně fungoval mnohem líp a ze srabu bychom se dostali mnohem dřív, než těmi současnými plošně vynucovanými opatřeními.

Tím se umožní zdravotníkům postupný návrat do normálnějšího režimu.