Pětadvacet! Moc nebo málo?

Tak pětadvacet na zadek je určitě dost, přičemž záleží na použité síle, použitém nástroji a také úrovni snášení bolesti dotyčného majitele zadku. Ale co 25 let?

To je také relativní. Z hlediska geologického věku okamžik, který ani nestojí za řeč. Pro jepici nekonečno, pro želvu sloní pár let, pro lípu několik letokruhů.

Jsme lidé a pro nás je úsek 25 let dost významný, vždyť jde o cca třetinu průměrného života. Dosáhne-li člověk věku 25 let, je „nahoře“, hřeje ho energické mládí, rozhlíží se na počátku své pracovní kariéry, buduje si partnerské vztahy. Nic není nemožné, do všeho jde „po hlavě“, cítí se nesmrtelný. Ať se mládí vydovádí a pak přijde k rozumu.

V časovém úseku 25 let zažíváme střídání generací, žijeme-li 2x 25 let, můžeme mít už dospělé děti a zároveň máme už staré rodiče. Někdo může být i prarodičem malého vnoučete. A proč se vlastně zabývám pětadvacítkou? Protože ji slavím. 25 let v manželství, tzv. stříbrnou svatbu.

A tak tímto děkuji své ženě, že to se mnou vydržela a sobě gratuluji, že jsem to vydržel s ní. Univerzální recept na takovou výdrž asi neexistuje, určitě v tom svou roli hraje láska (a samozřejmě sex), také trochu té tolerance, komunikace, intimity, smíchu a hlavně takové to střídání času, kdy jsme (záměrně) spolu a kdy se (opět záměrně) věnujeme sami sobě, tj. svým koníčkům, abychom si od sebe trochu odpočinuli a chtěli se vracet. A tak nám to funguje.

Vím, že ženy jsou jiné než muži, to bychom se vzájemně nepřitahovali. A tak se snažím být tím mužem, co podružné věci (jako např. zda si děti vyčistily zuby, nebo co si koupíme do bytu) neřeší a zabývá se tím opravdu důležitým jako např. vztahem České republiky k republice Mali. A na ženu se koukám jako chlap na ženskou. Na rozdíl od ní mohu být spokojen. Také vím, že do ženy a do melounu nevidím, že ženy nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Tím pádem ženskou logiku neřeším a radši se zeptám, co teda zrovna chce?

Ono to je tak, jak říká Jarda Dušek (pokusím se citovat): „V tom vztahu nejsou jen oni dva, on a ona. Tam je i on, který si myslí, co si myslí ona a ona, která si myslí, co si myslí on. A aby to nebylo tak jednoduché, tak je tam on, který si myslí, co si myslí ona o něm a ona, která si myslí, co si myslí on o ní. A to už je šest lidí a ti se shodnout nemůžou“. Tak se aspoň ze své strany snažím ten počet osob zredukovat a nemyslím. A zjišťuji jaké to má výhody.

A takto vybaven vstupuji do dalších manželských let a těším se na to, co ještě v manželství zažiju. A tady změnu rozhodně neplánuju. A v skrytu duše doufám, že ani manželka ne. Že období, kdy byla vílou, pomalu končí, přijímám a zvládám, ale případnou proměnu v nesnesitelnou fúrii bych asi nezvládl.

Docela zajímavé je, že manželka zvládla mou fyzickou proměnu v pravého chlapa podle Ivana Mládka (pravý chlap má brejle, pleš a břicho) celkem dobře. Ale možná to je tak, že při polibku zavře oči a myslí na Brada Pitta. No, radši nemyslet.