Pažout tiskovým mluvčím na Hradě nebude

První kolo máme za sebou a o postupujících je už jasno. Původně jsem řešil doslova Hamletovskou otázku, zda vůbec jít či nejít. Nakonec jsem se rozhodl, že si celkem rád hraju a tak se té hry účastním.

Ale koho si vybrat, to byla ještě zapeklitější otázka, neboť přede mnou bylo devět možností. Přemýšlel  jsem,  jak ty možnosti zúžit. Stala se z toho docela zajímavá hra. Původně jsem si říkal, že si zahraju losovačku. Hodit kostkou se nedalo, ale mohla se losovat čísla z klobouku.

Rozhodil jsem devět lístků obrácenou stranou na stůl a požádal ženu o číslo mezi 10 až 30. Rozsah jsem zvolil schválně až za devítkou a aby toho nebylo moc, končil jsem 30. Žena vyřkla číslo a já si ty lístky odpočítával a pak lístek obrátil. Vyšel mi Hannig. Tak tudy cesta nevede, řekl jsem si.

Začnu vyřazovat jinak. Žádný z kandidátů mi osobně nevadí, každý je člověkem se svými lepšími či horšími vlastnostmi. Nejprve jsem vyřadil ty, co jsou považováni za outsidery, váhal jsem nad Dr. Hilšerem. Byl mi sympatický, že do toho šel sám, z vlastní iniciativy, bez profi-týmu, bez peněz. Nevzdal to, ale je zatím mladý, žije poměrně skromně, ještě se nestará ani o děti a také jsem si říkal, zda by ho ta funkce nakonec nezkazila.

Pak jsem si řekl, že nechci vyhrocený souboj typu Sparta - Slavia, a tudíž jsem vyřadil Zemana a Drahoše.

Zbyl mi Topolánek a Horáček. Začal jsem pak přemýšlet o sponzorech, vděčnosti a spekulacích. A zjistil, že nechci řešit, zda za kandidátem jsou peníze Putina, Kellnera, Sorose, Bakaly či Křetínského a jiných. Pak jsem přišel na to, že Horáček do toho dává především své peníze a jsou to peníze vydělané tady. Tantiémy z písní a peníze z prodeje sázkové kanceláře, kde sází sportovní fanoušci.

Takže to u mne vyhrál Michal Horáček, mám rád jeho texty, líbí se mi i jeho slogan (věřím v sílu českých lidí), nasazení. Oslovila mne i jeho proměna „úsměšků“ v „úsměvy“ a respekt k šikovnosti českých lidí. Není ani přímým účastníkem stáje „Kroměřížské výzvy“, tuším, že takovou podporu odmítl, což se projevilo i tím, že na „happeningu“ k 17. listopadu nebyl vpuštěn na tribunu.

Kandidáti pochází z různých míst ČR (Jablunkov, Kolín, Chomutov, Vsetín), ale téměř všichni se nakonec usadili v Praze. To Horáček se narodil v Praze, ale dle volebního lístku žije v Roudnici nad Labem. Tím mi začal být ještě sympatičtější, navíc, když ho navrhla občanka, tedy žena, jak jsem se dočetl z kandidátního lístku.

Nejvíc kandidátů mělo příjmení začínajícím na písmeno „H“, tak by si zasloužili, kdyby se někdo z nich dostal do druhého kola. Tu bitvu nepřehánějme, nakonec jsme demokracií parlamentní, ne prezidentskou. V této souvislosti by se dalo i neuctivě říci, že prezident je v tomto případě funkcí na „H“ (hodně věcí a hodně peněz).

Také jsem si vzpomněl na oblíbenou dvojici rošťáků z večerníčku: Horáček – Pažout a to přineslo Michalu Horáčkovi u mne další bod. Velmi vtipné by bylo, kdyby tiskovým mluvčím nového prezidenta se stal člověk jménem Pažout.

Teď víme, že žádný Pažout se tiskovým mluvčím prezidenta nestane. Škoda. Čeká nás vyhrocený boj typu Sparta vs. Slavia. Až tak mne to neláká. Nevím, možná si tu hru odpustím a nechám se překvapit.

Když vyhraje stávající prezident, dá se očekávat pokračování současné hysterie, která by mohla skončit, pokud by Miloš Zeman podle své představy splnil své cíle a ze zdravotních důvodů odstoupil. Jinak nás čeká pět (bojovných) let, při nichž se rozhodně nebudeme nudit.

V případě vítězství pana profesora se nejspíš povyk uklidní a pak záleží na něm, jak si povede. Osobně bych si přál, aby tento slušný člověk byl prezidentem „neposlušným“, aby tolik neposlouchal rady „neomylných“, co hlásají ty jedině správné názory. Zkrátka slovy dalšího kandidáta, aby nový prezident nebyl ani kývač ani vítač.

Pokrokové mládeži přeji, aby si nemusela prožít to, co kdysi před ní (taky pokroková) mládež Gottwaldova.