Paralelní světy už máme, budeme mít i paralelní systémy?

Že neexistují „paralelní světy“? Nebudu spekulovat o paralelních vesmírech, jen chci (svým letním filosofováním) připomenout různé světy různých lidí.

Např. tzv. politické elity žijí své světy na summitech, v letadlech, v limuzínách, pod neustálým dohledem ochranky, schůzích, diplomatických jednáních, večeřích, společenských večírcích, tiskových konferencích, mediálních vystoupeních, v předepsaném „dress code“ (a mediálně sledovány a probírány). Já bych tedy neměnil.

Instalatér Pepa z Horní Dolní žije jinak. Převážně pracuje, možná chodí do hospody, možná je doma s rodinou, letadlem letí tak akorát na dovolenou (když našetří), nebo nikdy nikam neletěl. Může být kutil, zahrádkář, ale také lenoch, alkoholik. Může být i sečtělým člověkem s přehledem, životní zkušeností a moudrostí, láskyplným manželem a tatínkem, nebo taky hlupák, egoista a tyran. Jeho svět je především jeho okolí a lidé, s nimiž se stýká. A tak to máme všichni.

Svůj svět mají vědci, úředníci, lékaři, učitelé, umělci, sportovci, kavárenští povaleči, ale také řemeslníci, prodavačky, maminky s dětmi, a třeba zloději, žebráci a bezdomovci. Každý žijeme jinak, potkáváme se a vzájemně se ovlivňujeme.

A pak vytváříme různé zájmové skupiny, kde se schází lidé kvůli svému koníčku (nebo třeba pohledu na svět) bez rozdílu vzdělání, věku, pohlaví, různého životního stylu a různých životních zkušeností a názorů. Mám na mysli např. motorkáře, příznivce veteránů, vodáky, skauty, včelaře, chataře, atd. A tak se přednosta kliniky prohání na harleyi se směnovým dělníkem v automobilce, ředitel výzkumáku sjíždí řeku s prodavačkou v supermarketu, atd. Tak žijeme naše životy v našich různých (paralelních) světech.

Všichni však žijeme v nějakém společenském systému, který nás na jednu stranu svazuje, ovládá, na druhou stranu drží pohromadě. A který také spoluvytváříme. Žijeme v době poměrně dynamického společenského pohybu, který je přirozený, což dokládají dějiny. Vždy platilo, že starý systém (svět) odešel a přišel nový.

Řekněme, že staré paradigma se vyčerpává (končí) a hledá se nové. Paradigma je obecně přijímané schéma, vzorec myšlení, či model. Pojem paradigma jako první obecně definoval Thomas Samuel Kuhn v 2. polovině 20. století, ve svém díle Struktura vědeckých revolucí (tolik wikipedie).

Myslím si, že končícím paradigmatem je, že svět je jako „stroj“. Stroj na to, aby fungoval, potřebuje dodávat energii, není 100% účinný, produkuje i vedlejší nežádoucí účinky (emise, odpad). Je poruchový, potřebuje servis, aby sloužil, potřebuje toho, kdo ho řídí (a nestačíme se divit, kdo se dere k řízení). Má také jistou dobu životnosti.

Vnímám, že paradigma „stroje“ pomalu přestává fungovat. Lidé tomu „stroji“ (systému, Matrixu) přestávají věřit a vidí, že už dosluhuje.

Ale co ho nahradí? Jaké je rodící se nové společenské paradigma? Těch možností volby je dost, je mnoho příležitostí i hrozeb. Každá příležitost je současně hrozbou a hrozba současně příležitostí. Takový Brexit je toho dokladem. Může být hrozbou pro evropskou byrokracii, ale zároveň příležitostí k radikální reformě. Pro Británii může znamenat hrozbu ekonomickou, hrozbu rozpadu, ale je příležitostí dělat věci jinak, po svém, přijmout zodpovědnost za své vlastní činy.

Nové technologie jsou také příležitostí i hrozbou zároveň, dávají nám neskutečné možnosti k určitému osvobození se, být méně závislými na systému. Heslem může být „udělejme si to sami“, nepotřebujeme prostředníky, parazity, stačí lokálně spolupracovat a důvěřovat si, každý přispěje tím, co umí a může. Nemusíme věci vlastnit, můžeme je sdílet, můžeme poskytnout auto ke spolujízdě (Uber), prázdný pokoj k ubytování, výměně. Využít obnovitelné energetické zdroje pro svoji energetickou nezávislost. Využívat globální sítě a zajistit si lokální soběstačnost. Ta hrozba je lenost a závislost, využitelnost k manipulaci a ovládání.

Osobně se mi líbí vnímání světa (planety) jako „živého organismu“ (a možná to je novým rodícím se paradigmatem). Obrátíme-li se do přírody: vidíme, že vše funguje jaksi samo od sebe, střídají se cykly: noc a den, jaro, léto, podzim, zima. Rostliny a zvířata vědí, co mají dělat. Tělo člověka ví, co má dělat, každá buňka v těle ví, co má (kdy a kde) dělat. Automaticky dýcháme, neurony, hormony, enzymy se starají, aby naše „biochemická továrna“ běžela, aby zpracovala přijímanou potravu, aby reagovala na podněty z okolí, aby nás naše imunita ochránila před „invazí nepřátel“ (choroboplodnými zárodky, viry, bacily).

Tak tu máme alternativce, kteří se snaží (v různé míře) napojit na přírodní systém. Ty, kteří hledají v současném společenském systému své místo a svou cestu, aby jim systém, který jim už moc nevyhovuje, příliš neškodil. Objevujeme psychosomatiku, alternativní školství, vracíme se k tradicím, moudrosti předků. Přibývá lidí, co odmítají vnucovanou „jedinou správnou ideologii“, i lidí, co chtějí žít v harmonii, rovnováze. Být svobodní, za sebe zodpovědní s respektem k sobě i ostatním.

Asi ty dva systémy (dožívající a rodící se) budou nějakou dobu existovat vedle sebe. Vždyť vidíme urputné snahy těch, kteří ze současného „stroje“ žijí, „stroj“ zachovat i za cenu obrovského utrpení těch, kteří vlastně financují jeho chod a dodávají mu energii. Ale nic netrvá věčně a vše je v pohybu.