O tom potenciálu, nejen lidském

Říká se, že každý člověk má svůj potenciál. Každý má potenciál (tedy možnost) stát se třeba prezidentem republiky. Nakonec se to povede jen některým.

Přesto, že se naprostá většina prezidentem nestane, tak všichni mají nějaké své vlohy, nějakou svou přirozenost a mohou tak být společnosti nějakým způsobem užiteční. Svou prací, svým příkladem, jako zdroj inspirace. Ale i jako zdroj poučení, pochopení. Třeba tím, že takhle se nechci ani chovat ani žít, zkrátka i z negativního vzoru si lze odnést pozitivní přístup.

Často si např. dcera řekne, že určitě nebude jako ta její „hrozná“ matka. A některá nakonec skončí u toho „rodového vzoru“ a bude hrozná úplně stejně. Jiná se z bludného kruhu dostane a bude žít svůj svobodný život, nezávislý na rodovém „prokletí“. Každý máme potenciál být někomu užitečný, být pro někoho inspirací.

Jsme součástí přírody. Co třeba takový žalud? Každý žalud má potenciál stát se stoletým dubem, ale povede se to málokterému. Zdá se, že příroda plýtvá. Hodně žaludů skončí jako potrava, z některých vyrostou i malé stromečky, které jsou také potravou, nebo nemohou růst a uhynou. Pak zase zlepší lesní půdu.

V přírodě nic nepřijde nazmar, je to dokonalý vyvážený systém, který se vždy dostává do rovnováhy. To je přirozenost přírody, života. Vůdcem smečky či stáda se stane ten nejsilnější, který nakonec zeslábne a bude vystřídán.

Zdá se, že tak to funguje i v lidských společnostech a civilizacích, nahlédneme-li na historické události pohledem stovek či dokonce tisíců let, čili období, které mnohokrát přesahuje jeden lidský věk.

Velkým lidským potenciálem je dobro v lidských srdcích a to zde, v naší zemi rozhodně je, ať se šíří jakékoliv pomluvy z jakýchkoliv zdrojů. Řekl bych, nic než závist a nenávist a hlavně strach, že ten potenciál dobrých srdcí jednou jako národ využijeme ke svému sebe-osvobození. Příkladem budiž Ježíškova vnoučata, akce Českého rozhlasu, kdy dobří a laskaví lidé plní rozličná přání babiček a dědečků v domovech seniorů.

To je náš národní potenciál, na němž už se snad dá něco stavět. Toho bourání už bylo dost. Jenže když je třeba něco nového postavit na místě, kde překáží staré, bez demolice starého se to neobejde. Chce to jen pohlídat, aby nová stavba byla lepší, než ta stará.

Chtělo by to, aby „demolice starého“ proběhla relativně klidně a „transformační“ změna byla pozitivní. Aby ideálně stavitelem nového nebyl chladný, kalkulující rozum, ale hřejivé srdce.

Nebo snad mi chce někdo nakukat, že to, co vydrželo věky (skvosty architektury, respektovaná umělecká díla, apod.) nebylo srdeční záležitostí?

Intelekt dokáže hodně, ale jeho dílo je většinou rychle pomíjivé. Jak rychle zazáří, tak rychle pohasne. Jak jednoduché to je. V srdci je láska, láska je světlo, světlo je Bůh a ten je věčný. Nebo ne? Pověz, rozume!

Anebo radši ne, táhni už s tím svým rozumováním do háje! Vím, že tě budu zase potřebovat, tak si tam odpočiň, ať se mi vrátíš zdravý a přemýšlivý, ale teď nás nech žít! Tento vánoční čas patří především srdci.