O perfekcionistech, pozorovatelích a bojovnících (2. část)

Zkusil jsem si tipnout vybrané lidi, co jsou zač. Kam by se v enneagramu (viz předešlý blog) dali zařadit. U některých je to naprosto jasné, u jiných jde spíš o odhad nejpravděpodobnější možnosti.

Podívejme se do historie a začněme těmi méně častými typy. Třeba takový dárce. Asi se shodneme, že sem patří Matka Tereza a já bych zde viděl rád i Zdeňka Svěráka. 

Zde na blogu by dárcem mohla být RaKia, neb nám vždy připraví dárek k jmeninám. Požitkáře bych viděl v Rudolfovi II., romantika např. ve Václavu Havlovi. Jeho heslo je nadčasové, pravdivé. Ne všichni ho však dokáží uchopit, někteří ho považují přinejmenším za naivní. A mnozí zase nedokáží pochopit, že žití „pravdy a lásky“ nelze nařídit, že na to musí každý přijít sám, dle svého naturelu, svých zkušeností a možností.

Herec, který přirozeně baví, protože ho to baví a na nic si nemusí hrát, je pro mne např. Jiří Suchý. Možná smiřovateli byli TGM a český kníže Svatý Václav.

Bojovníky bezpochyby byli třeba Jan Žižka, Winston Churchill, dnes Václav Klaus, Miloš Zeman, Donald Trump. Bojovníci z podstaty věci vyvolávají konflikty a kontroverze. Čtu rád i zdejší "bojovníky". Vnímám jak ty typické (Ladislav Větvička, Markéta Šichtařová), tak ty "trochu skryté" (Jiří Turner, David Vlk, Marek Valiček). Jmenovaní bez ohledu na názory umí pracovat s jazykem a bývají vtipní (a já mám rád i ten cyničtější humor). Takové vyhraněné bojovníky, kteří se berou moc vážně, už moc číst nemusím. A z povahy věci většinou nečtu perfekcionisty. Tam mi zkrátka něco nesedí, mám pocit manipulace. Rozdíl je sice drobný, ale při čtení „bojovníka“ vnímám takový ten upřímný boj za názor, příp. obranu slabších. U „perfekcionisty“ mi z toho leze: „jen já mám pravdu a nechápu, že to nechápete“.  

„Pozorovatelé“ jsou spíše renesanční lidé mnohých zájmů. Většinou to jsou šťastné povahy. Nešťastní bývají, pokud jsou nuceni žít s perfekcionisty, které přestali obdivovat a vzhlížet k nim. Když se jim podaří osvobodit z vlivu „perfekcionistů“ (v práci, či v partnerství), obvykle se jim uleví. Tak jsem pochopil, proč mne inspirují osobnosti jako Václav Cílek, Petr Robejšek, Jan Hnízdil, Milan Zelený, Jaroslav Dušek, Vlastimil Vondruška: měli by to být pozorovatelé jako já (taktéž asi většina mých čtenářů) a také většina blogerů, k nimž na návštěvu chodím nejradši. Řekl bych, že to byli i velké osobnosti lidské historie jako např.: Leonardo da Vinci, Albert Einstein, Nikola Tesla, u nás Jan Hus, Jan Amos Komenský.

Naopak fanatici jako Hitler, Stalin, Lenin, Gottwald byli s největší pravděpodobností perfekcionisté (ještě ke všemu opravdu destruktivní typy). A pozor perfekcionisty nejspíš jsou Obama, Clintonová, Merkelová. Naštěstí ti jsou na životu více přející úrovni (čili té konstruktivní). Nevím, mohu se mýlit. Ale Babiš je jím určitě.

Tak si představte tu srandu pro (nezaujatého) pozorovatele, když se ve vládě sejde perfekcionista Babiš s romantikem Sobotkou a do toho z další strany bojovník Zeman. Ještěže Sobotku brání bojovník Chovanec. Sedí mi to i tak, že perfekcionistu Dienstbiera nahradil (asi pozorovatel) Chvojka a projekt Hate Free Culture okamžitě ztratil podporu. 

Co třeba katolická církev? Asi tuším, proč mi moc nesedí prof. Halík (preferuje intelekt a je nejspíš perfekcionista), proč mi nevadí kardinál Dominik Duka (je nejspíš bojovníkem) a proč naopak obdivuji prof. Petra Piťhu (nejspíš pozorovatel s preferencí lásky).

Také si dokážu vysvětlit, proč je takový rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky. Protože v Praze převažují perfekcionisté. Je to naprosto logické. Ono je to do Prahy přirozeně láká. Ten větší díl Čech a Moravy je (pro mě zaplaťpánbu) obsazen převážně bojovníky a pozorovateli. Tak proto „pražská kavárna“ a „burani“. To rozdělení je tedy přirozené, jen by nemělo být tak vyhrocené. Teď už vím, proč v Praze nechci žít. Necítil bych se tu dobře, vyhovuje mi venkov, maloměsto.

Život plyne a mění formy: něco vzniká, něco zaniká a každá ta „typická přirozenost lidské duše“ má nějaký úkol. Pozorovatel se na věci dokáže podívat jinak (trochu mimoň), bojovník ochraňuje slabší, dárce pomáhá z hloubi svého srdce, herec baví, romantik věří v romantickou lásku, smiřovatel smiřuje. Úlohou perfekcionistů je vytvářet a dbát na pravidla, možná i provést destrukci systému, když je potřebná změna. Nikdo jiný to tak perfektně nezařídí. Možná byl perfekcionistou i císař Franz Josef I., nejprve obnovil pořádek (až drsně: Bachův absolutismus), po něm následovalo uvolnění za Metternicha a nakonec to skončilo destrukcí (1. světová válka a rozpad monarchie).

Aspoň tak si to vysvětluju a vím, že perfekcionisté (a bojovníci na jejich straně) se mnou souhlasit nebudou. Ale to je jejich problém, ne můj. Když někdo tyto písanky ze mne se deroucí bere vážně a dotknou se ho…s tím holt nic nenadělám.

Můj problém je nyní „sebedestruktivní smutná herečka“, které chci pomoct, ale musím to udělat tak, abych se z toho sám nezbláznil a nepoložilo mě to.