Nevěř nikomu, kdo se neumí smát

Za mladého Lennona bylo heslo nevěř nikomu nad 30! V této kategorii se pohybuji už přes dvacet let. Co však poradit dospělým dětem, které jsme vychovávali v důvěře k blízkým?

Žijí své životy, nechceme jim do toho kecat. Napadla mne však modifikace známého hesla, uvedená v názvu. On už pan Werich zpíval: „já vám nemám tyhle lidi rád, co se nechtěj a neuměj smát ....“. A já to mám podobně.

Člověk, který nevyprodukuje upřímný smích, neusměje se jen tak, ale za to se naučil ty nacvičené úsměvy pro kamery, je pro mne divnej. Bere se moc vážně, a to mě zrovna nebere. Každý máme jiný vkus, jiné vnímání humoru a je to tak v pořádku.

Mám na mysli lidi, co se nesmějí (téměř) nikdy a ničemu od srdce. Dokáží se smát (jen) z vypočítavosti, tedy proto, že se jim to vyplatí (případně si myslí, že se jim to vyplatí). Tak se třeba takový člověk strojeně zasměje oplzlému vtipu šéfa, protože se chce vlísat do jeho přízně. Nebo i dokáže zadržet smích, aby se (nedej bože) nezasmál v dané společnosti nevhodnému vtipu a zahraje to do autu např. zakuckáním se.

Zkoušel jsem se podívat na internetu na obrázky (fota) různých osobností, jak často jsou zachyceny, když se smějí či usmívají. U politiků to moc nejde, ti se tváří většinou vážně, někteří bojovně, ale úsměvy lze také najít. Obávám se ale, že jde hlavně o úsměvy předvolební.

Takovýto „průzkum“ asi moc vypovídací hodnotu nemá, přesto najít smějící se obrázek Jana Rejžka se mi nepodařilo. Také Tomáš Halík se usmíval jen na fotce s medailí na krku. Minimálně radost z ocenění vyjádřit dokáže. Zato u Zdeňka Svěráka, Marka Ebena, Jaromíra Jágra a Gábiny Koukalové se to smíchem či úsměvy jen hemží.

S výše uvedenými jsem neměl příležitost se setkat tváří v tvář a popovídat si. Třeba bych byl překvapen. Pod maskou škarohlída se může skrývat příjemný a veselý člověk. Nicméně upřímný úsměv a smích překonává bariéry vzájemného studu a nepochopení.

Smích je tím, co nás může spojovat a osvobozovat. A nejlepší je to tváří v tvář. Dovolit si se smát, kdykoliv chci, je osvobozující. Umět se smát sám sobě je ještě víc, to úplně vysvobozuje, protože pak už není (skoro) nic, co by člověka urazilo.

Jedině člověk smíchu lačný si dokáže vytvořit moudrý nadhled nad spoustou věcí. Ti, co se neumějí smát, přes všechnu svoji materiální bohatost, úspěch a slávu, se asi necítí moc šťastni. Myslím si to.

A vím, že „myslet“ znamená houby vědět. Ovšem jedno vím jistě, smích si nenechám nikým vzít. Nějací škarohlídi si na mě nepřijdou. Také se budu smát tomu, čemu chci a co mne pobaví, mám přece svobodnou volbu.