Nepřirozená civilizace, aneb v přírodě je (mi) líp

Naše civilizace je mocná a zároveň bezmocná. Spasí nás nové technologie? Můžeme tomu věřit, i v to, že se svět promění tak, že si to dnes nedovedeme ani v největší své fantazii představit.

Víme jen to, co víme. Zatím civilizace jede na elektřinu a je na ní závislá. Pokud vyřadíme elektřinu jsme nahraní, zkolabují banky, nepůjde internet, televize, mobily, nenačepujete pohonné hmoty do auta, vyhodíte potraviny, v supermarketu nepůjdou pokladny...

V tomto případě jsou na tom amazonští indiáni daleko líp, žijí v přírodě jako její součást. Potřebují jen prostor a nechat být.

Uměli bychom my žít v přírodě? Obávám se, že ne. My se přírody dokážeme i bát, dokonce od některých matek slýcháme: „nechoď do lesa, hrozí tam nebezpečí“ (klíště, kopřivy, divoká prasata, možná i vlci...). Zkrátka v přírodě je pro naši civilizaci nebezpečno, proto se tolik lidí tísní ve městech, kde vše tak krásně funguje, dokud se něco nestane, třeba nejde elektrika.

Celkem se obejdu bez televize, internetu, mobilu, oželel bych i auto. Neumím žít v přírodě nezávisle, a přitom soběstačně a nejvíc z civilizačních vymožeností si cením ledničky a splachovacího záchodu. A právě tyhle věci by nás asi v případě black-outu doběhly nejvíc. Zajímavé je, že většina lidí by si asi nejdřív všimla televize, internetu, jsou to pro mnohé ty nejdůležitější věci. Ve skutečnosti je ale důležitější lednička a splachovací záchod.

Jak zajistíte bez elektriky chlad pro uchování potravin a jak dostanete vodu na spláchnutí do záchodu? To se děje automaticky, když elektřina jde, ale kdyby jít přestala, je tohle jedna z největších pastí civilizace.

Čtu si teď knihu o šumavských samotářích (autor: Aleš Palán). Je to zajímavé čtení, žít nezávisle na systému asi úplně nejde, ikdyž se o to mnozí pokouší. Ale je to o jedincích, samotářích.

Sám jsem v systému až po uši, pracuji, bydlím, mám rodinu, přesto se snažím být aspoň trochu nezávislý a soběstačný, a tak si pěstuji zeleninu, ovoce. Také jsem se oprostil od „řešení politiky“, tj. co zachytím, zachytím, jinak se na zprávy moc nedívám a ty komentované už vůbec. 

Do přírody chodím rád a často, dokonce kus divočiny vlastním, takže v systému být musím, jinak bych ji mít nemohl. Ale přírodě je to stejně jedno a oba to víme.

Příroda mne nabíjí a rozhodně se jí nebojím, ani se nestříkám repelenty, nenanáším na sebe opalovací krém, necpu se zyrtekem, neočkuju se proti klíšťatům, chřipce, koupu se v rybníku či řece, a kupodivu žiju a spokojeně. Alergie si „nepěstuju“, a tak se mi asi vyhýbají, holt by si na mně nesmlsly.

A příroda se mi odvděčuje krásou rostlin, květů, stromů, drobnou hmyzí havětí, zpěvem ptáků, mnoho živočichů vidím. Asi nějak cítí, že se mne nemusí bát a že ani já se jich nebojím, a když se mi ukáží, udělají mi radost.

Přesto se většinou jen mihnou, přeletí, odhopsají či utečou se schovat do nejbližšího křoví. To funguje a je to tak správně. Indiáni s tím umí zacházet, jen naše civilizace se od přírody odtrhla a zdá se, že na to doplácí.

Tzv. „pán tvorstva“ vytvořil civilizaci (resp. systém), v níž je skoro nemožné být silným, zdravým a spokojeným jedincem, resp. mnozí tu schopnost ještě mají, ale jsou považováni za divné a nenormální lidi. Protože normální je přece mít nějakou alergii, být nemocný a polykat prášky, být ve stresu, nestíhat, toužit po penězích, prožívat virtuální realitu, a to až tak, že člověk zahloubaný (vtažený) do virtuálního světa ve svém mobilu je schopen vstoupit do silnice před rozjetý automobil...

Příroda si poradí, co s ní není v souladu nejspíš zanikne. Ještě nám ale šanci dává. Využijeme ji?