Neplánovaná návštěva ruského baletu

Nikdy by mne nenapadlo, že naživo uvidím ruský balet. A ještě v jednom z jejich nejznámějších klasických děl jako je „Labutí jezero“ P.I. Čajkovského.

A jak k tomu došlo? Může za to spousta „náhod“ a zmatků. Základním předpokladem však byla akce Českého rozhlasu „Ježíškova vnoučata“, účast místního domu seniorů a vyslovené přání naší mámy vidět (spíše slyšet) Labutí jezero.

Našla se dárkyně, která se rozhodla přání splnit a zakoupila lístky na toto představení v Kongresovém centru v Praze (dále KC). Asi tři týdny předem jsme se dozvěděli, že akce nastane v sobotu 7.12.

Bratr přislíbil pomoc s organizací, chtěl kontakt na paní dárkyni, aby se mohl domluvit třeba na dopravě a abychom měli jistou, že paní opravdu ví, do čeho jde. Pak šel čas, práce, rodina a na akci se pozapomnělo. Byl jsem požádán o pomoc. Požádal jsem o kontakt na paní, v pátek jsem si vzal dovolenou, abych mohl vše zařídit.

Ve čtvrtek odpoledne jsme potkali v obchodě paní místoředitelku z domova, která nás informovala, že mi kontakt poslala na email, a že paní dárkyně je o zdravotním stavu maminky informována.

V pátek ráno sedám k počítači a píšu paní email. Načež paní telefonuje, že leží v nemocnici a že je jí to moc líto, že se nebude moct zúčastnit. Slibuji ji, že se o vše postaráme. Ovšem dostávám trochu rozporuplnou informaci, že ví jen o maminčině zrakovém hendikepu, proto se snažila sehnat lístky blízko jeviště, ale o problémech s pohyblivostí a nutností bezbariérového přístupu nevěděla, nicméně ještě volala do KC, kde ji sdělili, že mají bezbariérový přístup (výtahy, toalety pro invalidy) a označená místa v hledišti (ovšem úplně nahoře). Paní jsem slíbil, že se o to postaráme a mámě ten zážitek zprostředkujeme. Pak mne ještě sdělila, že vstupenky pošle emailem.

Šel jsem tedy do domova, mluvil s mámou a personálem. Řekli mi informaci, kterou jsem již věděl, že je dárkyně nemocná a že ji je to líto. Půjčil jsem si invalidní vozík, vyzkoušel jsem si ho a řekl, že si pro matku přijdeme v sobotu v 15 hod., ať ji připraví. Pamatuji si, že máma říkala, že je to od 17 hod. Nijak jsem si tuto informaci neověřil, což jsem měl.

Lístky v pátek nepřišly, tak jsem v sobotu v 10 hod. zkusil paní volat. Nebrala telefon, ale pak došla sms, že mi lístky posílá na email. V 11 hod. jsem se dočkal odpovědi, lístky jsem vytiskl a s hrůzou zjistil, že představení začíná ve 13:30. Tak ihned volat, mámě, bráchovi ... rozjel se „kulový blesk“ a ve 12 hod. už jsme razili za dobrodružstvím do Prahy. Zajímavé na tom je, jak si každý vytváří domněnky a myslí si, že ten druhý ví. Jak se v zásadě pravdomluvnému člověku podařilo rozšířit lživou (mylnou) informaci, kterou navíc nikdo nezpochybnil. Např. švagrová říkala, že u mámy viděla dopis a na tom 13 hod., ale myslela si, že se to změnilo.

Pak to bylo rychlé a zmatečné. Ještěže tak. V pátek dopoledne si matka na nějaký výlet v sobotu nevzpomněla. V sobotu to šlo ráz na ráz, takže nebyl čas, aby si díky strachu a šrotování v mozku přivodila nějakou horečku či průjem. Už se nám to párkrát stalo, když měla někam jet. Den před odjezdem ještě pohoda, v den odjezdu problém.

A Labutí jezero? Úžasné. Matka byla z dárku nadšena a já jako doprovod, který ji vozil a doprovázel na toalety, a pak seděl na volném sedadle blízko jejího invalidního vozíku, jsem se kulturně vzdělal. Úžasná hudba, z níž člověk zná akorát ty známé motivy, takže jsem asi půl hodiny čekal, než zazněly mně známé melodie. Pak jsem si taky vzpomněl na nezapomenutelný televizní silvestr, kdy právě ukázku z Labutího jezera (synchronní tanec labutí, které se vzájemně drží) komentoval svým originálním způsobem Karol Polák. Dočkal jsem se i téhle chvilky na jevišti (samozřejmě bez komentáře).

Balet Rusové zkrátka umějí a potlesk vstoje si zasloužili. Tak jsem viděl to, co jsem původně vidět neměl. Díky paní dárkyni. Dárek byl nakonec realizován, ikdyž poněkud jinak, než byla původní představa.

Vlastní představy, dojmy s pojmy, různé záměry, reality, náhody a zmatky vytvořily realitu, která stála za to. Navíc, tohle nevymyslíš, to musíš zažít. O tom přece ten život je.