Neočkovaný!

Kolik lidí se nakonec očkovat nenechá? A jaké to bude mít následky? Budou označeni ti očkovaní, nebo naopak ti neočkovaní? Pamatuji se, že jsme měli očkovací průkazy a v dětství jsem očkování prodělal.

I naše děti měly očkovací průkazy a kdysi se očkování proti tetanu zapisovalo do červeného občanského průkazu. Tam se sbírala i razítka zaměstnavatelů, abyste dokázal, že nejste příživník, ale máte řádné zaměstnání. To už je dávno pryč.

Takže očkování proti Covidu-19. Kdo bude označen? Jak budou očkovaní zvýhodněni? Nebo naopak neočkovaní znevýhodněni? Moc mi to nevoní, naopak páchne mi to diskriminací a citovým vydíráním. Abys tohle všechno mohl človíčku, musíš se dát očkovat. Proč? Protože jinak … Co jinak? Čeká mne vězení, mučení, nebo jen pohrdání typu „to je ten divnej, co se nenechal“ a lynčování zfanatizovaným a vystrašeným davem?

Osobně se nechci dát očkovat. Je to pro mne přirozené, neboť neužívám ani žádné léky, nebývám ani nachlazený. Jde o princip. Výjimečně po nějakém léku sáhnu, ale to už musí být k nevydržení. Naopak hledám, co je pro mé tělo vhodné a snažím se ho zbavit zátěže nadváhy a stresu.

Díky covidu jsem si vytvořil pravidelný režim pohybu (denní cvičení a dlouhé procházky v přírodě především o víkendu). Samozřejmě mě chybí squash, ping-pong, bazén, společné cvičení, divadlo, kino, občas i hospoda, ale to moc neovlivním, svůj život (i s tím vnějším omezením) ano.

Snažím se i hlídat v jídle a něco zhubnout se podařilo. Díky zahrádce fyzicky pracuji a konzumuji v sezóně domácí ovoce a zeleninu. V práci jsem svým šéfem, po letech dojíždění ji mám v místě a chodím do ní pěšky, v rodině jsou vztahy dobré, zprávy jsem přestal konzumovat již dávno. Jsem šťastný člověk.

Očkování bych asi v pohodě přežil, ani „čipu“ se nebojím, stejně jsme sledovaní, jakmile máme zapnutý mobil, počítač a možná i jinou elektroniku. Vadí mi především ta rychlost a ten nátlak na vakcinaci. Pro sebe ji považuji za zbytečnou a naštěstí o žádných nezletilých rozhodovat nemusím a všichni ostatní se rozhodnou sami, a nakonec i sami uvidí, zda a jak jim to prospělo či ne. 

Mnohem raději sleduji na louce drozda, na květech včely a motýly než na televizní obrazovce politiky, komentátory a jiné „strašáky“ typu Václava Moravce. Ty, co si chci přečíst či poslechnout, ještě na českém internetu najdu.

V tomto směru můj dík patří zejména Martině Kociánové a jejímu pořadu „Kupředu do minulosti“.