Nenápadná politická změna

V čem spočívá? Národně a populisticky orientované politické strany (a hnutí samozřejmě) intelektuálům nikdy nevoněly a řekl bych, že se jich až štítili.

To samozřejmě pokračuje i nadále, intelektuálové, kteří vystupují v mainstreamových médiích, se jich štítí ještě víc. Jejich okruh se však zužuje.

Nebo se spíše rozšiřuje okruh těch, kteří nejsou do těchto médií zváni. Na druhou stranu jsou zváni jinam. Tzv. alternativní média jim prostor poskytnou. Tam ti „mainstreamem oblíbení“ nechodí, ovšem ti druzí tam byli „vyštváni“.

A protože se stali takovými „štvanci“ mainstreamu, přestalo jim to vadit a rádi si třeba přijdou popovídat s Martinou Kocianovou do pořadu „Kupředu do minulosti“ nebo do jiných internetových médií. Tak „štvanci“ štvou ty, kteří je od sebe původně vyštvali.

Tito intelektuálové se nevyjadřují kriticky k tzv. „dezinformačním médiím“, která jim poskytují prostor k vyjádření a diskusi, získávají za to obvykle nálepku „dezinformátoři“ a „ocenění“ bludný balvan.

Dost z nich to nepovažuje za ostudu, ale svým způsobem jako ocenění své práce. Připadá vám to zvrácené? Mně ne, protože tito lidé si váží sami sebe, své práce a tvorby, svého poznání, měli odvahu nejít s (hlavním mediálním) proudem, vystoupit z davu a jistě ze své komfortní zóny.

Tzv. nacionalistické a populistické strany mnohým z nich přestávají vadit a někteří se dokonce objevují jako jejich členové či podporovatelé. To je opravdu velká změna. Byť je taková hodně nenápadná.

Strany „hlavního proudu“ se intelektuálně vyprazdňují. Nejvíc je to vidět u ČSSD. Ta dokonce čelí úprku členů. Intelektuálové jako takoví „vlci samotáři“ nemají na růžích ustláno v žádné kolektivistické organizaci jako je politická strana. Ve straně, jejíž členové obklopují „svého geniálního vůdce (majitele strany)“, už vůbec ne.

Jenže přemýšliví lidé jsou nositeli inspirativních myšlenek, často jdoucích proti zájmům „vedení strany“, pokud jsou navíc osobnostmi ohrožujícími „šéfa a jeho skupinu“, mohou se stát „úhlavními nepřáteli“ vedení. V ODS takovou roli sehrál Václav Klaus ml. 

Nebo jsou nenápadnými členy či příznivci v podstatě bez povšimnutí vedení, které je pouze „strpí“, ale moc se k nim nehlásí. V ČSSD takovou roli hraje senátor prof. Jan Žaloudík, či bývalý europoslanec prof. Jan Keller. Všichni výše jmenovaní jsou bezesporu přemýšliví lidé, intelektuálně na výši. Myslet si o nich ale můžeme, co chceme.

Do SPD před časem přestoupil z ČSSD ranař a boxer Jaroslav Foldyna. Tvrdit o něm, že je intelektuál, moc nejde. Ale o Ivanu Davidovi, Jiřím Kobzovi a Jaroslavu Baštovi, už to tvrdit lze. Co tedy vedlo tyto intelektuály, že se Okamurovy SPD nejen neštítí, ale naopak pro ni pracují?

Trikolóře se dokonce jeden čas přezdívalo, že je to SPD pro intelektuály. Významnou intelektuálskou roli tu hraje prof. Ivo Budil.

Může se to zdát bezvýznamné, ale může to být začátek nového trendu. Tyto intelektuálské vlaštovky totiž boří mýty, že SPD a spol. jsou jen strany pro hloupé burany a zároveň ty strany samotné mohou obohatit o inspirující a svěží myšlenky.

V tzv. tradičních stranách o ně nestojí, ty si hlídají svá zažitá dogmata (a ideologie), tím intelektuálně stagnují a vyčerpávají se. A ty, kteří by je myšlenkově obohatili, raději vyštvou.

Uvidíme, jak se tato nenápadná změna projeví ve volbách. Přelezou průzkumy podceňovaní 5% hranici? Opustí ČSSD a/nebo KSČM Sněmovnu? Kolik hlasů získá SPD? Ta je totiž „nejvysmátější“ stranou nadcházejících voleb. Vyhrát nemůže, ale v klání neskončí hůř jak čtvrtá a očekávatelný je spíše dvojciferný výsledek.

Jak to celé dopadne? To nám odpoví až volby samotné.