Nejbohatší země

Kterápak to asi je? Záleží na tom, na co se zaměříme. Ekonomicky nejbohatší opravdu nejsme. Máme určitě jedny z nejkrásnějších žen. To je také naše velké bohatství, dokonce v některých případech úžasný vývozní artikl.

Máme však velký počet (na rozlohu země) rozmanitých krajin. A ty krajiny, jak mimo jiné popisuje Václav Cílek ve své knize: „Krajiny domova“, ovlivňují ty, co zde žijí a naopak. Máme uzavřené Čechy, odvážné horaly, otevřené Moraváky.

Typické tu jsou trochu kopcovité krajinky typu lesy, pole, vísky, města, které se utvářely dlouhé věky. Máme tu také čtyři skalní města, každé trochu jiné, pohraniční pohoří, každé jedinečné a dá se říci charakteristické a vzájemně nezaměnitelné. Krkonoše nejsou Šumava a Šumavu si nespletete s Krušnými horami, či Jeseníky nebo dokonce Beskydy. Hranici mezi Čechy a Moravou nám trochu narušuje tak trošku jiná země: Vysočina. Výjimkou je také České středohoří. Pak tu máme krasy: Český a Moravský, každý je jiný.

Máme úrodné Polabí, úrodnou Hanou, divoké řeky na horních tocích, zařezávající se do údolí, říční nivy v nížinách, zbytky původních lužních lesů. Bývalé vojenské prostory, kde vojáci svoji technikou a cvičením utvářeli krajinu: lesy a stepi u Milovic, v Ralsku, nyní se nám otevřely Brdy. Rozsáhlé lesy zůstaly na Křivoklátsku. Vojáci stále chrání přírodu a krajinu Doupovských hor, v Boleticích, v Libavé.

I ta obyčejná pahorkatina na Benešovsku přiměla ke kochání pana doktora ve „Vesničce mé, střediskové“.

Na jihu máme hrdé Jihočechy, kteří vytvořili kraj rybníků a příroda a krajina to krásně vstřebala i s krásou lidských sídel. Mnohde máme architekturu citlivě zasazenou do krajiny, samozřejmě máme i necitlivé zásahy a jizvy v krajině. Ostravsko, Podkrušnohorská pánev. Ale i industriální Ostravsko má své kouzlo a je to jen skok do Beskyd. Na Mostecku zase můžeme sledovat, jak si příroda sama poradí a časem se zrekultivuje do krásy. Původně jizvy krajiny: lomy v Polabí příroda po letech proměnila v útočiště vzácných rostlin a živočichů a dnes jsou z nich přírodní rezervace.

Tam, kde člověk krajinu citlivě spoluvytvářel v souladu s přírodou, je to znát. Taková krajina má své osobní kouzlo a člověk se zde cítí dobře.  

Architektonickou perlou je jistě i naše jediné velkoměsto, Praha. I to má svou krajinu, často překrásnou. Má ale jiné životní tempo, čilý ruch a lidé tu trpí jistou intelektuálskou nadřazeností. Občas se zdá, že lidem pražským chybí to venkovské srdce na dlani. Mnozí z nich se i dnes aspoň o víkendu snaží kousek toho srdce najít, ať už to jsou (dnes spíše vzácní) trampové, výletníci či chalupáři.

Krajiny máme hojnost a na ní navázané svérázné lidičky. Lidi, které krajina domova inspirovala k vytvoření díla, které je přežilo a oni tak zde zanechali svou (někdy větší, někdy menší) stopu. Když se rozhlédnete po krajích českých a moravských, tak ji jistě najdete.

Važme si toho a zachovejme krajinu a její lidi i těm, co přijdou po nás. Protože, to je ta krásná rozmanitost. Zkrátka tohle není jen země, to je pohádka.