Nehasím, co mne nepálí

Nepálí mne třeba dobré bydlo. Stačí mi to, co mám. Nemám dům, ale mám domov a tím nemyslím jen družstevní byt, zahrádku, chatku, ale především rodinu, která ten domov vytváří. Jsem celkem spokojen.

Líbí se mi tohle: „Uvědom si, že nikoho nezajímáš“. To osvobozuje. Když vím, že nikoho nezajímám, nepotřebuji se někomu zavděčovat (či mu dokonce lézt do zadku), nepotřebuji se nikoho bát, nemusím říkat to, co chce někdo slyšet, chovat se tak, aby se nikdo nezlobil. Poděkovat a poprosit umím, to mne doma naučili.

Jasně, nemám hypotéku a nepracuji ve velké korporaci. Takže to mám o něco snadnější. Nehasím, co mne nepálí. Může se to zdát z jednoho úhlu pohledu jako lhostejnost, ale z druhého to svědčí i o klidu, nadhledu a ne-aktivismu.

Jsem aktivní doma, v rodině, v práci, ve svém městě. Také ve své radostné tvorbě. Ovlivnit mohu pouze někoho a pouze tím, co dělám, říkám a třeba píšu. Někoho potěším, jiného nepotěším, mohu někoho inspirovat ke změně přístupu, k zamyšlení se nad jiným úhlem pohledu.

Tibetskou vlajku nevyvěšuji, ale se svými nepřáteli nebojuji. Jedna z myšlenek dalajlámy je, že milovat své nepřátele je výzva. Tak dobrý nejsem. Nicméně naučil jsem se je ignorovat, neplivat po nich. Už mi nevadí a spíš je mi jich líto.

Nepálí mne tedy ani Babiš, ani Zeman, dokonce ani Soros či Halík. Nemám tedy důvod proti někomu protestovat. Jsou jací jsou. Zodpovídají si za své skutky jako každý z nás. Nemusím je milovat, ale nemusím je ani odsuzovat. Byť to jsou významní představitelé státu (v případě Zemana a Babiše), pro mne osobně tak velký význam nemají, jen mi vadí, že se mi díky byrokracii pletou do života. Jenže ti druzí to dělali či dělají také.

Jen mne baví, jak ti, kteří se halí do tibetských vlajek, chlubí se svým vzděláním a inteligencí, nejsou schopni naplnit jednu z dalajlámových myšlenek. Nemusí Zemana a/nebo Babiše milovat, stačilo by, kdyby je ignorovali.

Jsou to vlastně takoví hasiči, hasí, co je pálí. Jenže hasí asi nějak špatně, protože dokáží doutnající oheň svým způsobem hašení akorát rozfoukat a vzkřísit.

Pomoc a soucit má více úrovní. Známé je: dát ryby nebo naučit ryby chytat. Vždy záleží hlavně na tom, komu je pomáháno. Jedině on sám musí chtít se změnit, vzchopit, postavit na vlastní nohy. Pomoc obvykle najdeme na konci své paže. Je dobré, když je těch paží víc a dá se na ně spolehnout.

Občas pomáhám hasit i to, co mne nepálí, ale většinou se mě to nějak dotýká. Mohou to být „horké“ vztahy či hlavy v mé blízkosti, nebo něco obrazně řečeno „vybouchne“ a je třeba to „uhasit“, vyřešit.

Např. i to, když někdo v domě ukradne hasicí přístroj, musím zajistit jeho náhradu.