Nedobrovolní účastníci neomezeného volání

Tentokrát o tom, jak některým z nás mobilní operátoři svým neomezeným voláním omezili naši svobodu, či právo. Mám na mysli svobodu vychutnat si jízdu veřejným dopravním prostředkem a právo nebýt při tom příliš rušen.

Ten, kdo cestuje (denně či aspoň občas) autobusem nebo vlakem se s tím jistě setkal. Že mobily zvoní v dopravním prostředku, na to jsme si zvykli. Každý občas nutně potřebuje vyřídit nějaký telefonát. Pokud to vyřídí rychle a poměrně potichu, nic proti tomu.

Ovšem někteří lidé mají neustálou potřebu telefonovat. Takoví lidé „obohacují“ spolucestující svými problémy a citovými výlevy, aniž by ostatní o to stáli.  Jistě, někteří lidé kvůli své práci často volat prostě musí. Přesto mám dojem, že zvláště někteří mladí muži (kromě pracovního úsilí) tím dávají okolí najevo svoji důležitost a nepostradatelnost. Naštěstí tito „řešiči“ jezdí ponejvíce auty, takže v autobuse či vlaku tak často neprudí.

Otravnými, dlouhými telefonáty obtěžují tedy hlavně ženy. Ty mladé řeší své lásky se svými přítelkyněmi či matkami, nebo naopak svou matku s přítelem či kamarádkou. Je fakt útrpné poslouchat celou cestu nářky typu: „co si o sobě myslí? Představ si, co zase provedl(a), apod.“  Nepomáhá ani čtení, snad jen pokec se sousedem, spánek, příp. sluchátka či špunty do uší. Ale když sluchátka zrovna nemáte a usnout se nedaří? Co pak? Ve mně se začne „vařit krev“, např. když jsem slyšel paní vedle přes uličku, která vyřizovala nepřijaté hovory a každému sdělovala, že byla na školení v Praze a že má nepřijatý hovor, který může teď z autobusu vyřídit. A těch hovorů bylo minimálně pět, než jsem vystoupil v cíli své cesty, která trvala 25 min. Dobrá, naštvalo mě to, ale dokázal jsem to pochopit.

Co jsem nepochopil, bylo „mobilování“ jedné paní středních let, tentokrát ve vlaku. Jakmile se vlak rozjel, jala se ihned telefonovat. Jen tak, asi z nudy, což se dalo odtušit: „tobě se prej něco zajímavýho zdálo, povídej mi o tom. Mám do Poděbrad času dost“. To snad ne! Naštěstí jedu jen do Lysé, říkám si. Vydržím to, nebo to položí? Nepoložila. Vydržel jsem jen do Horních Počernic a pak si šel přesednout do druhého vagónu. Rozhlížel jsem se, abych si nepřisedl do blízkosti nějaké dámy s mobilem na uchu. Tak jsem si sedl k pánovi čtoucímu noviny a přes uličku si mladá slečna hrála s mobilem v ruce. Jak takovou situaci řešit příště?

První, co člověka napadne (naštěstí to ihned zavrhne) je vzteklá reakce: „ ty krávo pitomá, okamžitě to típni, nebo ti ten krám vyhodím z okna!“ Slušný člověk se nadechne, vydechne a trpělivě čeká, zda dotyčná mobil vypne. Někdy se nakonec rozhodne přesednout. Vtipné a možná i efektivní řešení člověka napadají až pozdě. Jak by asi reagovala na: „Milá paní, můžete to pustit nahlas, ať slyšíme i druhou stranu?“ Zastyděla by se a típla mobil, nebo by nepochopila ironii a klidně to pustila nahlas?

Tak jo, sluchátka mám z dob, kdy jsem používal walkmana (toho už jsem snad vyhodil). Budu si asi muset pořídit mp3 či nový mobil. Ale mobil radši ne. Ten můj „z pravěku“ stále funguje a ovládá jednu pro mne důležitou funkci, kterou ten nový, chytrý, bezdotykový neumí. Totiž umí spadnout na zem tak, že se nejen nerozbije (jen trochu potluče a odře), ale obvykle tím neutrpí ani jeho funkčnost.