Nechali jsme pokácet stromy

Nejsem přítelem kácení stromů. Mám stromy rád. Jenže občas je nutné to udělat. Nebo si to aspoň člověk myslí.

Když se dívá na jasan, na kterém nevidí v létě listí, resp. jen pár lístků a květů vysoko v koruně na koncových větvích, říká si, že ten strom nemůže do příštího léta vydržet a zima spolu s větry ho položí dolů. Strom může usychat dlouho. Je jistě oslabený a v případě, že by nepřežil silný vítr, mohl by spadnout na silnici a na elektrické vedení, možná i sloup veřejného osvětlení.

To člověk nechce riskovat a jde se zeptat na obecní úřad co s tím. Pak napíše žádost, v níž specifikuje důvod ke kácení. A čeká, zda mu kácení povolí, či nepovolí.

K jasanu jsme přidali ještě olši. Ta se nám zdála zdravá. V jejím okolí plánujeme vybudovat jezírko a to může poškodit její kořeny a tím i celý strom. Také kdyby „šikovně“ spadla, může poškodit i chatku. Když by olši nepovolili, spokojili bychom se s uříznutím dvou spodních větví.

Se suchým jasanem jsme počítali, ale povolili nám i tu olši. Předpisům jsme vyhověli. Stromům jsem se v duchu omluvil. Kácení nemám rád.

Nicméně díky němu jsme se setkali se sympatickým profíkem, kterému šla práce od ruky, a při kávě jsme si popovídali o všem možném. 

Tak nám ten náš „les“ trochu prořídl, ale stále je v něm stromů dost. Vybrali jsme si i nedotknutelnou část za majestátním dubem, kde si necháváme kus „pralesa“. Tam se kácet určitě nebude. Tam bude vládnout jen příroda.

Ona tedy vládne všude na našich pozemcích, jen v určité části jsme si dovolili zahradnicky tvořit. Je i na přírodě, co nám dovolí, které námi vysazené rostlinky přežijí a jak spolu s námi promění bývalý kopřivový ráj. Větší část je na ní. Sasankový háj byl milým překvapením loňského jara. Z kopřiv vysvobozené maliny nám zase udělali radost v létě.

Tak se na nás přírodo za ty pokácené stromy nezlob. Stejně nás a naše výmysly trpíš jen občas, dva týdny o prázdninách a jeden až dva víkendy v měsíci. Převážnou dobu tu vládneš sama.