Nebojte se, jsem očkovaná

Přišla paní, o něco starší než já, ale ještě ne ve věku, kdyby se směla registrovat k očkování. Vysvětlila to jednoduše, pracuje ve zdravotnictví.

Řekl jsem jí, že se nebojím a že ji tu práci ve zdravotnictví nezávidím a zeptal se jí, že když je tedy očkovaná, proč si nesundá respirátor. Řekla, že jí to nevadí, že je zvyklá.

„Tak vidíte, já si nezvyknu na respirátor nikdy, na rozdíl od roušky, nejlépe pod nosem“, pokusil jsem se (v nasazeném respirátoru) odlehčit atmosféru.

„Kvůli mně ho mít nemusíte“, odvětila. „Děkuji, protože s ním opravdu neumím pracovat. Používám brýle na čtení a ty se mlží. Zkrátka ho neumím nosit tak, aby se mi nemlžily brýle. Navíc, místnost je velká a jsme dost daleko od sebe“.

Načež odkládám respirátor do igelitu, nasazuji brýle a jdu problém vyřešit s pomocí počítače. Paní dostala informace, které chtěla a spokojeně odešla. Já jsem se cítil také spokojeně, že jsem jí pomohl, a že to bylo lidské, vstřícné setkání.

A teď o trochu jiném setkávání. Navštěvuji maminku v domově seniorů. Aspoň v tom našem je návštěva docela náročná. Ale jsme rádi, že se návštěvy konat mohou. Nejdřív se musíte objednat na volný termín pro testování a následně návštěvu. Dobré je to, že návštěvu umožňují, ale podmínky jsou přinejmenším nedůstojné.

Původní podmínkou bylo, že lze navštívit pouze klienty, kteří koronavirus prodělali. Což máma splnila, s podivem na její diagnózy předurčující ji k těžkému průběhu, prošla jím velmi lehce.

Návštěva před očkováním probíhala tak, že jste si nejprve dezinfikoval ruce, změřili vám teplotu, pak jste vyplnil čestné prohlášení, pak jste absolvoval antigenní test u sestry a pokud byl negativní, sedl jste si ve vestibulu a čekal až vám přivedou navštíveného. Oba jste museli mít roušku (to bylo ještě před povinností respirátoru). Kolem vás byl celkem provoz a občas vás sestra upozornila, že musíte mít roušku správně nasazenu přes nos.

Což jsem se pokusil dodržet, ale mámě celoživotní astmatičce to působilo potíže. Někdy jsme měli štěstí, že se tam sestra moc nevyskytovala, či roušku pod nosem u matky shovívavě tolerovala, jindy jsme narazili na sestru striktně nekompromisní. Návštěva byla časově omezena jen na půl hodiny.

Pak proběhlo v domově očkování. Změnilo se něco? Jo, místo roušky respirátor, nejen u testovaného návštěvníka, ale i u očkovaných klientů a také sester a pečovatelek. Návštěvy stále ve vestibulu za přítomnosti kolem pobíhajícího personálu a stále jen na 30 minut.

Chápu přísnost na návštěvníka, už méně chápu přísné nošení respirátorů u očkovaných klientů i personálu. Personál obdivuji, já bych to nedal. Také zaměstnancem není ani jeden muž. Tuhle dřinu za poměrně malý peníz vydrží jen ženy. Ženy, které přirozeně mají více empatie než muži.

Jen mi hlava nebere, proč návštěvy (po očkování) nejsou důstojnější, tzn. neprobíhají více v soukromí. Nemusí to být přímo na pokoji klientů, ale ve volné návštěvní místnosti na patře by to být mohlo. Tam probíhaly návštěvy loni před létem, poté co je umožnili. V uvolněném loňském létě (dávno před očkováním) jsme mohli i na pokoje.

Tak k čemu to očkování je, když neumožňuje ani trochu volnější režim, pro ty, kteří ho již (dobrovolně) podstoupili?

Frekvence návštěv se snížila, nemohu si brát pokaždé z práce volno a musím respektovat volné termíny, protože o víkendu návštěvy zatím nejsou umožněny. Po (logisticky) náročné přípravě necelá půlhodinka setkání s maminkou ve vestibulu a s respirátorem není příliš povzbuzující. Ale aspoň něco.

Pak to ještě musím jít rozdýchat do blízké přírody, abych to vstřebal jako potěšení místo smutku a naštvání.