Ne(z)řízení originálové nahrazují vypreparované produkty

Je mi smutno z toho, když se dočtu, že Japonci si raději užívají se silikonem, že radikální feministky nemohou najít na bílém heterosexuálním muži ani ždibec něčeho dobrého, že politická (pře)korektnost udělala z chlapů ne-muže. 

Naštěstí nás příroda zachraňuje. Korektní ne-muži nemůžou a báječní chlapi si tu svou báječnou ženskou najdou a nějakou frustrovanou zakysanku neidentifikovatelného (asi padesátého osmého) pohlaví fakt ani vidlema.

Tak přichází báječní chlapi odjinud. Chlapi, na které doma ženské nezbyly, proto nepohrdnou ani těmi ne-ženami, co si nedokáží přiznat, že jsou nemilované a tudíž i neukojené. Nejspíš nemají sebe-úctu, a proto nemohou být poctivě uctivé k druhým. Strach z lásky (i sebe-lásky) vede k nenávisti k druhým.

Mám doma báječnou ženskou, a jak si to zařídí druzí, je jejich věc. Raději se vrátím k nešťastným Japoncům, kteří mne se svými robotkami inspirovali, ač jsem původně neměl v plánu věnovat se v létě politicko-společenským tématům.

Kupodivu od robotů a robotek není daleko k politikům a političkám. Všimli jste si, že se politici chovají jako roboti, že to jsou takové „vypreparované produkty“? Navíc žijící ve svém vlastním světě, který se světem většiny lidí nemá skoro nic společného. Říká se tomu odtržení od reality.

A tak se stalo (ó jak moudrá je ta příroda), že někteří tito „roboti“ už nevyprodukovali ani své potomstvo a naopak z reálu vstupují do politické arény „originální neřízené střely“, které v té „vyšlechtěné“ politice působí jako sloni v porcelánu. Tito „originálové“ boří zavedené mýty a přivádí „ustrašené roboty“ k zoufalství.

V našem malém českém politickém rybníčku dva originálové (každý ví), dokázali zcela marginalizovat dvě kdysi dominantní politické strany. Jedna už se zvedá ze dna, druhá ke dnu míří.

Nutno dodat, že velkou měrou ke svému vlastnímu propadu přispěly obě strany tím, že byly řízeny „naprogramovanými produkty“ (každý ví) v době, která už vyžaduje něco zcela jiného. V době, kdy se pomalu (či rychle) vrací přirozený stav věcí.

Jen ti, co dobře žijí z toho „nepřirozeného“ stavu, to odmítají vzít na vědomí a snaží se udržet ve svých vydobytých pozicích co nejdéle a za každou cenu. Nicméně postupně odcházejí či aspoň ztrácí významný vliv.

Mimochodem, jak asi vzniká rostoucí byrokracie? Byrokracie vzniká tím, že se vytvoří problém, který neexistuje, ale jeho vyřešením vzniká spousta dalších (už reálných) problémů, které je třeba řešit. Pak se zjistí, že na řešení problémů nám schází lidi. Občas se i nějaký problém zdárně vyřeší, ale mezitím se objeví další neexistující problémy, které bude třeba opět řešit.  

Nehodnotím, co je dobře a co špatně. Jen pozoruju, co se děje a minimálně je zajímavé zpovzdálí sledovat, jak se to vyvíjí. Zdá se, že hlavním tématem je vnucování a manipulace na jedné straně a na druhé přirozený odpor. Obojí nabírá na síle a je čím dál urputnější. Také tu svou roli hraje strach o pozice, s tím souvisí i touha po pozicích, což spolu vytváří boj o pozice.

V našem případě zejména ten volební, který o těch „pozicích“ rozhodne. Na pozice se dostanou jak noví lidé, tak naopak někteří staří je budou muset opustit. Uvidíme, co ty pozice s těmi novými udělají. Podlehnou jim, či jim vnutí svou vůli?

Nebo už někdo konečně začne brát tu „pozici“ ne jako mocenský vliv či příležitost, jak lehce přijít k penězům, ale jako službu spoluobčanům, službu vlasti? Bylo by to dobré a žádoucí. Nakonec naděje je vždy. Protože v mnohých obcích a malých městech to docela slušně funguje, jen nemít nad sebou to centrum, které jim hází klacky pod nohy, buzeruje, kontroluje, ruší rozumné místní vyhlášky. Oni totiž ti starostové a starostky jsou také dost často „neřízení“ originálové, co více naslouchají svým sousedům, než nějaké stranické centrále.