Návštěva exekutora (povídka)

Paní Žížalová je poměrně čerstvá vdova. Před necelými třemi měsíci ji opustil manžel. Pohřbila ho a smířila se s tím.

Ani toho důchodu si chudák neužil. Dostal se do něho před půl rokem. Nebylo mu ani čtyřiašedesát. Vychovali dvě děti. Syna a dceru. Mají tři vnoučata. Vnuk od syna už bude maturovat. Syn je rozvedený, svého syna vidí jednou za 14 dní a vždy se snažil ho vzít k nám. Tady se nudí, ještě že má ten mobil, s ním se zabaví. Dcera se moc nepovedla. Vystudovala práva, na rozdíl od svého staršího bratra, který má jen maturitu a skončil u Městské policie, je dcera advokátka. Ale od covidu se moc neviděli. Svého otce naštvala, protože se nechtěla očkovat, dokonce chodila demonstrovat, tak jí táta zakázal sem chodit. Přišli jsme tak o vnučky školou povinné.

Po dlouhé době jsme se s dcerou viděli na pohřbu otce, už spolu prohodíme pár zdvořilostních frází a už jsem konečně mohla vidět vnučky.

Z myšlenek ji vytrhne zvonek. Za vraty dva chlapi. Přijeli nějakým nóbl autem, na dveřích nějaký nápis. Jde otevřít. Muž stroze „paní Žížalová?“ „Ano, co se děje?“ „Máme tady exekuční příkaz a jdeme vám zabavit majetek, tedy spíše označit. Dluh po Vašem muži činí i se správními poplatky a poplatky z prodlení 86 tisíc korun“.  Paní jen zalapá po dechu a sesune se k zemi. Muži ji začnou oživovat a pro jistotu přivolají záchranku. Když přijede záchranka, je už paní při smyslech a dožaduje se, že zavolá synovi. Záchranka paní ještě ošetří, prohlídne a ve dveřích se míjí se synem, který vystupuje z auta Městské policie.

Syn se přivítá s matkou a jde jednat s exekutory. Příkaz je jasný, ale jak se to mohlo stát? Táta byl přece takový poctivec, přímo nesnášel, že by něco dlužil. Zavolá ségře, s exekutory si domluví jiný termín. Zajistí za sebe náhradu ve službě a spolu se sestrou (která přijede, jak jen to je možné) a matkou začnou přemýšlet, kde se mohl takový dluh vzít a zda to není nějaký omyl.

Brácha se sestrou spolu normálně komunikovali. Matka to měla zakázáno, ale od pohřbu se obě k sobě učí najít vztah. I matka chápe, že v téhle situaci je právník v rodině výhodou, je to ten, kdo může pomoct.

Dceru napadne, že takové nevědomé dluhy vznikají nejvíc u sociálky, či zdravotní pojišťovny. Jak to, že nepřišlo nic ani od exekutorů. Žádný doporučený dopis? A pak jí to došlo. Táta pracoval jako údržbář ve fabrice, která asi před 15 lety zkrachovala, ale jejich dílnu koupil soukromník, který přišel se švarcsystémem, a tak výhodně zaměstnával lidi jako osvč. To trvalo asi pět let. Táta z toho byl dost zdrchaný, na chvíli šel na pracák a pak se naštěstí uvolnilo místo školníka v místní škole, kam táta přešel a vydržel až do důchodu. OSVČ jsem mu pak zrušila, tedy vlastně přerušila a v tom je ten zakopanej pes.

Stačilo, že se něco zapomnělo zaplatit, nejspíš zdravotní za dobu, kdy už nepracoval, a ještě nebyl na pracáku. To se stane raz dva, a protože to bylo už dávno, dluh utěšeně narůstal. Pak se rozhodli mu to oznámit a když nereagoval (protože byl mrtvý), dali ho k exekuci. Takhle nějak to bylo.

Ten šašek Rakušanů poslal datovky i takovým chudákům jako byl jejich otec. „Mami, co po tátovi zůstalo? Nebyla tam obálka se žlutým pruhem? Řekni, prosím, jak to bylo před tátovou smrtí?“. Maminka vzpomíná. „Táta měl jít na čtvrtou dávku, měl objednaný termín. Vzpomínám si, že říkal, že ještě musí na poště vyzvednout nějaký dopis, či co“. Na čtvrtou dávku a pak hned dostal infarkt, kdyby mě poslechl, mohl tady ještě být a ani jsme nemuseli řešit ten dluh, uvažuje tiše dcera, nahlas se otočí k matce: „Mami, dokážeš najít ten dopis?“.

Za chvíli matka přinese obálku se žlutým pruhem. No jasně, datovka. „Mami, brácho, tohle si vezmu a vše vyřídím, nebojte se. A začnu s tím, co nejdřív“. Mamka s bráchou poděkují a domluví se, že se sejdou u matky příští neděli na obědě i s dětmi.

Dcera právnička v kanceláři obálku rozdělá, přihlásí se a pošle odpovědi na všechny zprávy všem institucím. Docela se baví tím, jak jim sděluje, že jim píše zemřelý občan. Ještě tu digitalizaci nevychytali.

Následně už ze své advokátní datovky zasílá žaloby na Ministerstvo vnitra, sociálku, zdravotní pojišťovnu a exekutorskou komoru. Třeba se někdo chytí za nos a když nic jiného, udělala, co mohla.

Předtím samozřejmě uhradila dluh. Třeba jí i něco vrátí.