Na návštěvu se zobanem a po negativním testu

Abych navštívil svoji matku v sociálním zařízení, potřebuji si návštěvu objednat dopředu, absolvovat test, a ještě si pořídit „zoban“, tedy respirátor.

Návštěvy jsou pouze ve všední dny od úterý do pátku, testování jen v jeden den. Tak jsem se objednal. Jsem zvědav, zda za ten týden se situace změní či ne. Počítám s tím, že možná na test ani nedojde, že to mohou zase neprodyšně uzavřít, ať již vedení domova, či vláda. V důsledku je to úplně jedno.

Týden dopředu samozřejmě nevím, co proběhne a pravděpodobnost „hození vidlí“ do plánu je poměrně vysoká. Učíme se žít v nejistotě.

Na druhou stranu nebylo by lepší hodit vidle do těch protiepidemických opatření? Přestat testovat, nechat většinu populace volně dýchat a soustředit se na ty nemocné a ohrožené, a přitom jim umožnit nějak žít? Otevřít to „vězení“ v domovech seniorů a dát tomu volnější průběh?

Myslím si, že pokud o vánočních svátcích lidé v domovech zůstanou osamocení, nebude jim umožněno setkat se s rodinou, pohladit vnoučata, prožít tu báječnou chvíli rodinné sounáležitosti i s rizikem možné nákazy, budou chřadnout mnohem rychleji. Je úplně jedno, zda lidé umírají na covid-19, nebo s ním.

Možná nám po Vánocích hrozí, že vyšší míru úmrtí zaviní právě ta opatření, která jsou sice namířena proti viru, ale co hůř proti lidskosti a přirozenosti. A to vyvolává stres, deprese, zvýšenou spotřebu antidepresiv, oslabení organismu a pak si kolem „projde“ nějaký vir, či bacil a je hotovo. Ten stres a zátěž se netýká jen klientů zařízení, ale i personálu, pečovatelek.

Letní prázdniny a vánoční svátky pro ně obvykle znamenaly odpočinek, neboť nemálo rodin klientů (pokud to jejich stav dovolil) si je bralo domů a významně tak ulevilo personálu. Ten je po celou dobu v obrovském stresu a nebude si moct ani odpočinout. Nedivím se tomu, že začne (či již začal) „odpadat“ vyčerpáním.

Protože i „týrání“ personálu opatřeními proti viru je také proti lidskosti. Je jím i umírání v osamělosti, bez rozloučení, bez možnosti se předtím setkat s těmi, které máme rádi.  

Cynicky lze napsat, že právě ta maximální snaha lidi v domovech uchránit, povede naopak k tomu, že je stejně neochráníme, a navíc si zdecimujeme ty, kteří se o ně starají. Asi by to chtělo začít uvažovat úplně jinak.

Jsem neuctivý sebestředný hulvát, který si nevidí na špičku nosu a nechal by lidi zbytečně umírat? Pro mnohé lidi jistě budu. Jsem jen ten, který kdyby se ocitl v pozici klienta zavřeného domova, kdyby si mohl vybrat mezi (spíše pofidérní) ochranou a setkáním se svými blízkými, by si vybral to setkání.

I za cenu smrti. Jde spíše o riziko smrti. Možná bych zemřel o něco dřív, nebo také ne, třeba by mě to setkání nakoplo ještě do života. Možná by to bylo naopak. Zákaz setkávat se pod rouškou dobra a ochrany, by mě život zkrátil. Kdo ví?