Mezi Prahou a Škodovkou

Bydlet mezi Prahou a Mladou Boleslaví, může mnohým připadat jako terno. Jako vše je to o úhlu pohledu. Mladá Boleslav je město automobilů, Škodovka je nejen dominantní zaměstnavatel, ale je též hlavním hybatelem města.

Město (MB) se tak nějak přizpůsobilo rytmu továrny a Škodováci hrají ve městě prim. Žijeme blíž Praze, takže Škodovka tu takovou dominanci nemá, nicméně i škodováků zde bydlí a žije požehnaně. Pár jich znám a jsou to lidé různí. Někteří pohodoví, normální, jiní nafoukaní.

Hodně lidí od nás jezdí do Prahy, v hlavním městě je dost pracovních příležitostí. Také se dost lidí z Prahy stěhuje sem, ceny nemovitostí jsou tu nižší. Nebýt naše sedmitisícové městečko mezi Prahou a Mladou Boleslaví, ceny by tu byly ještě nižší.

Z obou míst sem přichází „bohatství“, otázkou je, zda a jak nás vůbec obohacuje. Původně místní „karbáci“ (továrna na brusivo) a „kovozemědělci“ jsou „nařeďováni“ škodováky a rodilými (příp. naplavenými) Pražany. Aspoň ten zdejší kmen nezdegeneruje, ostatně jsem také náplava.

Také je otázkou, jak dlouho to bohatství vydrží, auta nemusejí v budoucnu jít na odbyt tak jako dnes. Praha těží zejména z pozice hlavního města, centra poboček nadnárodních korporací a centrálních úřadů. Tomu samozřejmě odpovídají i „její“ lidé, kteří se tu objevují. I tuto část lépe situovaných lidí může postihnout ekonomická krize, příp. transformace společnosti, která zjistí, že převážná část těchto lidí, resp. jejich profesí, je zbytných.

Místní společnost se tu jaksi rozvrstvuje, přibývá tu bohatých manažerů, právníků, vyšších úředníků. A spekulantů. Na druhé straně přicházejí také agenturní pracovníci a již máme ze zkrachovalé sladovny první „sociální ubytovnu“ v dolním centru města.

Praha i Mladá Boleslav poskytují pracovní příležitosti, asi polovina lidí za prací dojíždí. Lidé najdou práci i zde, ve službách a obchodu, institucích, školství, místních továrnách, na průmyslové zóně. Dost lidí pracuje jako osvč a dělá řemeslo.

Je to jako se vším, poloha mezi Prahou a Mladou Boleslaví přináší řadu výhod, ale také nevýhod. Je tu moc aut, které nad námi přebírají moc. Přibývá nocležníků, kteří tu pobývají hlavně přes noc a jejichž největší touhou (a vyžadovaným nárokem) je mít kde zaparkovat, když se vrátím z práce domů.

A pak tu jsou rentiéři, ti, kdo zde vlastní byt, nebydlí tu a jen ho pronajímají. Takže jakémusi mísení kultur se nevyhneme. Inu, velká Praha je příliš blízko a (dalo by se s nadsázkou říci) „pracovní tábor“ v Mladé Boleslavi ještě blíž. Jo, není všechno zlato, co se třpytí. Jak Praha, tak Boleslav mohou ukázat i tu odvrácenou tvář.

Jen ta není zprvu vidět, ale prvotní nadšení postupně přechází ve zklamání, protože poklidný tep maloměsta je narušován (odlišným) tepem velkoměsta. Je to dobře nebo špatně? Nevím, je to ale tak. Z něčeho mám radost a z něčeho ne.

Dokud je duch maloměsta silnější a většina nových náplav se mu přizpůsobí, je to fajn. Jen, aby nám ten duch „pražský“ a „škodovácký“, toho našeho ducha „benáteckého“ nepřeválcoval. Bylo by dobré, kdyby se ti duchové vzájemně doplňovali a kombinovali, aby z toho vznikl duch města, který sice bude nový, ale vyjde z toho starého, bude pozitivní a většina zdejších se s ním sžije a bude ho mít ráda.  

Zkrátka bude se jim v městě dobře žít. Jo, žít zde není povinnost, kdo tu nebude chtít být a žít, může jít jinam. Na to má samozřejmě právo. Je to všechno o tom, že člověk touží žít podle svých představ. Jen by neměl, když se mu to nedaří, svádět vinu na někoho jiného. Je lepší pro tu svou představu něco udělat, nebo ji změnit.

Svoji představu („nikdy nechci bydlet v Praze“) v zásadě celoživotně naplňuji. Jenže tato představa má negativní nádech a je třeba ji převést do pozitivna: „chci žít v souladu s přírodou“ a na tom tedy makám.

Chápu, že ta moje „negativní“ posedlost Prahou už skoro zavání „obsesí“. Konec jednoho vtipu, v němž se baví Brňák s Pražákem, zní: „A co si vy v Praze myslíte o nás, Brňácích?“ „Nic“. Jo, těším se na dobu, až si o Pražácích (a Praze) nebudu myslet nic. To už budu vyléčen.