Mé multikulturní chutě

Jídlo mám rád, taky je to na mně vidět. Chutná mi toho poměrně hodně, přesto jsou jídla, která jsem neokusil jako např. sushi, hmyz a mnohá další dosud mě neznámá jídla. 

Nechutná mi snad jen sladký rýžový nákyp a pár jídel jím jen, když nemám na výběr. Zábrany, láska ke zvířatům a místní kulturní zvyky mi brání jíst psy, kočky a třeba veverky. Ale zvěřinu mám docela rád, ovšem nemohu vyloučit, že jsem již neokusil srnu, která štěkala.

Z těch „cizích“ jídel a kuchyní mi moc chutná kebab, gyros, kus-kus, šoulet, okusil jsem i krevety a jinou mořskou havěť. A pak si občas rád dám řeckou musaku, srbské žebírko, anglický rostbeef, maďarský guláš, mexické fazole, čínskou kachnu po sečuánsku, italskou pizzu, ruský boršč, španělského ptáčka, americké brambory ke smažáku či Wiener Schnitzelu, uherský salám a cikánskou pečeni.  

Z domácích luhů a hájů mi chutná např. jihočeská bašta, krkonošské kyselo a kulajda, moravský vrabec, znojemské okurky, olomoucké tvarůžky, hanácký salát a jako tramp jsem si kupoval trenčianský párek s fazulou (tenkrát patřil taky k domácím).

Po jídle je třeba dopřát chuťovým pohárkům trochu tekutin a tak může přijít na řadu moravské víno, české pivo, ale třeba i irská a skotská whisky. Občas nepohrdnu ani finskou či ruskou vodkou. Na pití je však nejlepší voda vč. té minerální jako např. Poděbradka. A pak káva: alžírská, vídeňská či turecká. Ze sladkostí před pařížským dortem upřednostním ruskou zmrzlinu.

Jo, v jídle jsem prostě světový. A teď si představte, že bych všechna jídla smíchal do jednoho kotle a nápoje do jedné číše. Vždyť přece v žaludku se to všechno stejně smíchá, tak proč mu neusnadnit práci. Myslím, že už při pohledu na tu směsku by se (žaludek) zvedl a do kotle ještě cosi nepěkného ze své minulosti přidal. I ten německý Eintopf má nějaká pravidla přípravy a ne všechny ingredience snese.

I když by mne pohled neodradil (nebo bych ochutnával se zavázanýma očima), nemohu vyloučit, že by mne po pozření pár lžic takového multi-guláše, neodvezli na kliniku.

A kdybyste v tom hledali nějaký jinotaj, vzpomeňte na Cimrmanova pana Smrtku: „my nesmíme ani naznačovat“.