Lze tady na blogu zaparkovat?

Celkem snadno. Můžete si tam zajet sami, nebo Vás tam pošlou admini: šup do Hyde parku! Je to tam celkem zajímavé, spíš dojímavé.

Hlavní roli zde hrají nejspíš dojmy. Tedy domněnky. On do hlav a myšlenek druhého člověk nevidí. Tedy kromě těch, co ovládají telepatii.

Přesto se lidé obzvlášť ve virtuální komunikaci, kde jsou více „odlidštěni“, pouštějí do hodnocení těch druhých. V duchu rčení „podle sebe, soudím tebe“. Na druhého nasadí svou představu o něm, protože vědí, co si ten druhý myslí, co tím chtěl autor říci a proč udělal to a to.

Virtuální (zejména psaná diskuse) je zkratkovitá bez mimoverbální komunikace, která usnadňuje a zlidšťuje tu komunikaci tváří v tvář. Přesto i ve zdejším virtuálnu mohou být lidé lidští a vést spolu (sice zkratkovitý) ale dialog, ikdyž mají rozdílné názory a v něčem se neshodnou. Argumenty snáší mozek, logika, cestou k druhému je srdce, srdečnost a otevřenost. Sice s tebou v tomto ohledu zrovna nesouhlasím, ale vážím si tě.

Dnes nám tu komunikaci hodně zprostředkovává internet a sociální sítě. Ty dokáží suprově a rychle najít lidi podobných názorů a sdružit je do souznějících skupin. Je to umocněno ještě neprolínáním se kancelářských „bílých límečků“ z velkých měst a lidí fyzické práce z venkova. Vysokoškoláci se potkávají zejména s ostatními vysokoškoláky, na vyučené ve svém běžném životě moc nenarazí, kromě technických VŠ v továrnách. My starší muži jsme prolínání sociálních tříd zažili na vojně, takže jsme v tomto ohledu trénovaní.

Někdy ten dialog nejde a lidé spolu vedou dva monology. Proč? Roli v tom hraje přesvědčení až zaslepenost, podobá se to rčení „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Tak tu máme ideologického nepřítele, který (dle nás) lže a nemůžeme ho mít rádi, naopak ho musíme nenávidět.

Jak výše uvedeno, jde to i bez nenávisti. Tam platí: „když nejdeš se mnou, jdeš jinudy“ a já respektuji tvou cestu a ty tu mou. Nenávistné monology lze ukončit nereagováním, ignorancí, protože to přepinkávání (a zároveň utvrzování se ve svém úhlu pohledu) může být nekonečné.  Nereagující ignorant z toho vystoupí. Nemá sice poslední slovo, může být tím druhým diskutérem označen za arogantního, avšak přestal tomu věnovat pozornost a mohl ji nasměrovat jinam.

Bývám tím ignorantem, naučily mne to Čtyři dohody. Jedna ze čtyř dohod (ta třetí) říká: „nevytvářej si žádné domněnky“ a o tom to celé je. My si vytváříme domněnky o druhých. Někdo mi odsekl, praštil s telefonem, nebere mi mobil a už to šrotuje, už vymýšlíme proč? Nemá mě rád, něco se mu stalo. Přitom byl třeba unavený, neměl náladu a nechtěl to na mě přenášet. Nebral mi telefon, protože si ho zapomněl v autě.

První dohoda je „nehřeš slovem“ tj. nevypouštěj jedy ze svých úst, zbytečně neurážej, mluv slušně a věcně. Druhá dohoda: „neber si nic osobně“, tj. neurážej se hned, když se tě něco dotkne, můžeš reagovat jinak, být nad věcí.

Čtvrtá dohoda je trochu jiná: „dělej vše, jak nejlíp dovedeš“. Něco jsem udělal špatně? Naučím se to, abych to příště udělal líp.

Článek jsem do Hyde parku sám nezaparkoval (což neznamená, že tam nemůže být zaparkován). Hyde park je možnost se vykřičet (tady vypsat) a někdy připomíná „zeď nářků“ či „knihu stížností“. A snad nenaříkám a nestěžuji si. Jako pisálci i jako čtenáři si zasloužíme články uvedené na hlavní stránce, ne někde zaparkované. Tak méně domněnek a stížností, ať zbytečně nezaplňujeme zdejší parkoviště.