Kolaps nebo zázrak?

Přijde kolaps nebo zázrak? Nebo povstane bájný Fénix z popela? Sešup je rychlý a stále graduje. U nás a v Evropě zcela jistě. Zdá se, že ještě před Fénixem asi povstane evropský lid.

Peníze (digitální čísílka a pomalované papírky) zatím mají velkou moc, ale na Západě znamenají jen dluhy. Kam to může dospět? K bankrotu? Ke kolapsu? Resetu? I závislost (hypotéky, centrální energie, byrokracie, média) má tu moc lidi zotročovat.  Na tom je stávající systém postavený a „tvůrci Matrixu“ už mají připravený nový Matrix, digitální. Závislost už je z velké části vytvořena.

Bez mobilu je mnohý člověk ztracen. Vše pod kontrolou, většina lidí zhypnotizována, určitá část už naprosto dokonale (zombíci, bio-roboti), jen nějací blázni a donkichoti se staví na odpor, či se snaží o nezávislost a soběstačnost. Ale existuje velká masa těch, co váhají, co se ještě neprobudili z hypnózy, a kteří to mohou zvrátit na druhou stranu.

Hraje se tedy o probuzení z hypnózy. Také se hraje o to, jaký bude restart a kam povede. Vytvoří se společnost na základě lidství a spolupráce nebo společnost živořící pod nadvládou umělé inteligence?

Máme teď v Česku „inspirativní“ vládu. Stačí jen pozorovat. A přitom se nestačit divit. Je tohle vůbec možný? Nejen možný, ale skutečný. 

Řekl bych, že čím dál tím víc lidí nevěří vlastním očím, když vidí, co vláda dělá, nedělá a říká. Když už prosákly informace, že to lze vše zařídit jinak. A když to srovnají se svou životní realitou, jsou rozčarovaní a naštvaní. Pro udržení chodu státu, národního hospodářství ve stávajících podmínkách to bude jedna z nejhorších vlád, co jsme měli. Abych ale jen nehaněl a našel na tom něco pozitivního: pro probuzení lidí z hypnózy je to ta nejlepší vláda, kterou jsme si mohli přát.

Dalo by se říct, že je to dar z Nebes seslaný prostřednictvím ďábla. Je nesmírně těžké udržet si pozitivní mysl, vnitřní klid, nepropadat obavám, nepropadat hněvu, najít odvahu. Přestat se psychicky a energeticky vyčerpávat, každý si musí najít cestu ven. Jediná fungující cesta ven je ta cesta dovnitř. Ke své duši, do svého srdce, k nalezení své svobody a přijmutí zodpovědnosti za svůj život. Uvědomit si, že mohu být zodpovědný jen sám za sebe a nikoho jiného, je vlastně děsivé, ale zároveň osvobozující a ohromující. Jsem svobodný a přijímám odpovědnost za své myšlenky, slova a činy.

Lidskost nacházím ve svém srdci a nabízím ji dál. Nezištně, tím, že jsem, že se směju, že se snažím rozdávat radost, povzbuzení a že se nehroutím z očekávatelné katastrofy. Že lidi vyslechnu, že jim říkám i nepříjemné věci a že se jim snažím pomoct (zejména tu pomoc zprostředkovat, či poradit) aniž bych očekával vděčnost.

A věřím, že je nás takových čím dál víc. Byť třeba máme jiné, někdy i protichůdné názory na určité věci, hledejme, co nás ze srdce spojuje a nepitvejme se v tom, co nás rozděluje, protože díky tomu je nad námi stále panováno. A zamýšlejme se nad tím, co můžeme druhým nabídnout, jak jim můžeme pomoct a kdo naopak může pomoct nám.

Vím, že někomu prostě nepomohu, neumím to, není to v mých silách, jde v mých očích o malichernost a řeším důležitější věci. Vím, že pro někoho (přesvědčeného) budu tím arogantním blbcem, který mu pomoct nejen neumí, ale hlavně nechce, přičemž je tím ze své funkce povinován. To je ovšem jen škodlivá domněnka, mou povinností je starat se o správu domů, poradit (pokud vím) a snažit se zjednat nápravu, pokud jsem toho ve spolupráci s někým schopen. Někdy trvá, než se najde a odstraní příčina, než se začne něco dělat z důvodu řešení jiných priorit. Pro jiného jsem jen neškodný blázen, který si nevidí na špičku nosu. Pisálek blábolů, kterého nikdo nebere vážně.

To opravdu nemusíte mě brát vážně, ale vážně vezměte už konečně život do svých rukou. Nikdo jiný to za vás udělat nemůže.