Kdo dnes táhne voliče?

Kdyby byly předčasné volby, už víte, koho byste volili a proč? Jaké jsou vlastně taháky na voliče? Co táhne? Program? Osobnosti? Sliby, prožité zkušenosti či plané naděje?

Řekl bych, že to nikdo neví, resp. motivace lidí je různá. Zajímavé jsou některé osobnosti politických stran. Když se podíváme na kádry v některých stranách, je ta „rozkročenost“ od pólu k pólu viditelná. Tak si říkám, co ty lidi vlastně drží být pospolu v jedné politické straně, když mají tak odlišné názory (že by „koryto“?).

Je otázka, zda široká nabídka (od Šumavy k Tatrám) straně spíš pomáhá, nebo škodí. Zkusme se podívat na oba póly ve třech různých (tzv. tradičních) stranách.

ODS. Je v ní Miroslava Němcová (kterou by někteří spíše viděli v TOP 09) a Václav Kaus, ml. (toho by někteří šoupli k SPD). Vidím je jako názorové protipóly ve straně. Netroufnu si odhadnout, zda více „bodů“ přináší pan Klaus ml. nebo paní Němcová. V každém případě každý z těchto „protipólů“ nejen určité voliče přitahuje, ale jiné zase odpuzuje.

ČSSD. Zdá se, že šťastné období Jiřího Dienstbiera skončilo a nastupuje jeho protipól „ranař“ Jaroslav Foldyna. Je to taková rozpolcenost, snaha o přitáhnutí zpět voličů „dělníků“, kteří straně přestali důvěřovat, ale zároveň neztratit ty liberální městské voliče, které se straně podařilo oslovit. Ti jsou však nestálí a svou voličskou přízeň přelévají do různých stran. Čili oslovení těch tradičních má (dle mého) větší smysl, ale je velmi těžké obnovit zklamanou důvěru.

KDU-ČSL. Tam až taková polarita vidět není, navíc tato strana nikdy nebyla ve vůdčím postavení a celkem vhodně doplňuje (brzdí a táhne směrem ke středu) jak pravicové, tak levicové vlády. Přesto, mi přijde, že Daniel Herman a Jiří Čunek také představují dvě dost rozdílné polarity.

Ono nejde totiž jen o polaritu pravo - levou, ale i polaritu globální – lokální (národní). To samozřejmě ovlivňuje pohledy a chování lidí při volbách. Mezi tou pravou a levou ještě leží střed, kdežto mezi globální – lokální je spíš příkop.

Statistika má modely rozdělení, normální rozdělení odpovídá Gaussově křivce, s maximem uprostřed, s nízkými extrémy (vpravo, vlevo). Pak je bimodální rozdělení, které připomíná dvouhrbého velblouda. Tady máme dvě zhruba stejně velká maxima a nic mezi tím.

Je to takové „plus“ a „mínus“, dva protipóly. A tak ve společnosti jsou lidé přitahováni k jednomu či druhému pólu. Přitom každý z těch pólů má své plusy a mínusy. Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to díváme a jak to subjektivně hodnotíme.

Rovnováha může být zajištěna jak hutným (většinovým) středem, tak i dvěma protichůdnými (přibližně stejně velkými) extrémy.

Jaká je vlastně společenská poptávka? Lidé zpravidla vědí, co nechtějí. Jsou ochotni, to ještě zkusit, ale jejich trpělivost není věčná a pak zkouší něco nového. A kombinací toho všeho něco vyleze. Z voleb vyleze volební výsledek a na politicích je, jak dokáží s tím výsledkem naložit. Ten se pochopitelně nemusí líbit a také se všem líbit nemůže, ale všichni by ho měli respektovat a unést riziko, že se nebude (nějakou dobu) vládnout podle něčí představy.

Že to může skončit totalitou? Jo, když jeden „hrb“ velblouda bude chtít ten druhý „hrb“ zničit. To pak velbloud asi chcípne.

Může nastat „jiná kvalita“ demokracie, to už tak chodí. Svět je dynamický, mění se. Když se ohlédnete zpět do minulého století a srovnáte si léta 60., 70., 80. a 90., pak vnímáte jiný charakter každé dekády. Vím, u nás lze mluvit o demokracii jen v těch 90. letech, v 60. šlo o uvolnění a demokratizaci, následovanou normalizací let 70. a apatií a naštvaností let 80. Kvalita (jednoho a téhož) režimu se proměňovala. Demokracii můžeme vidět jako dohodnutý model, aby společnost nějak fungovala podle (většinově) uznávaných pravidel.

Jestliže pravidla nevyhovují, můžeme je zkusit přenastavit. Důležitá je náplň, úroveň svobody a odpovědnosti, žité morálky, lásky k bližním a posléze i respekt k nebližním.

To vše se společensky nějak projeví, ať chceme, či ne, jsme v době nějakého společenského kvasu, pnutí, kde lze očekávat, že něco praskne, vyplaví se na povrch různé „hnisy“ a „hnusy“, přesto se děje něco převratného i v té pozitivní oblasti. Pragmatik Trump boduje s Kimem, ještě nedávno se zdálo být k jaderné válce blízko a dnes je naděje na mír. Tak snad nastává obrat k lepšímu.

Co u nás doma, upečou nám naši politici k dovoleným vládu s důvěrou? A kdyby ano, bude to obrat k lepšímu? Trochu jsem k tomu aktualizoval Svěrákův text: „nemít vládu - nevadí, nemít lásku – vadí“, tak hlavně aby bylo veselo!

A u nás veselo je. Naši politici jsou nesmírně kreativní. Pamatujete na Pokemony, tak naši si vymysleli hru novou, názvem podobnou, ale s jinými pravidly – hrají totiž Pochemona.