Kdo a co je další na řadě?

Zdá se, že byrokracie pokračuje ve svém tažení proti svobodám lidí. Teď vyvolává vášně protikuřácký zákon, předtím EET.

Nedávno nás úřednictvo oblažilo další legislativní novinkou, kterou „potěšilo“ hlavně skauty, kteří chtějí tábořit v přírodě a nejlépe u vody. A ejhle nějaký chytrolín (asi hlavou) přišel na to, že když je tábor u řeky, je to logicky v záplavové oblasti a tudíž tuze nebezpečné. Přijde velká voda, někdo se utopí, to si nikdo nemůže vzít na svědomí.

Bezpečnost zkrátka nade vše. Tak jsem před časem zaregistroval zákaz používání chemických látek při pokusech na chemické škole. Podobná hloupost byl třeba příkaz žádat předem vodoprávní úřad o sjetí jezu.

Tak si říkám, jestli ti, kdož to vymýšlí, nejsou něčím sjetí? Asi ne, ale určitě jsou tzv. odříznutí od reálného života a hlavně od přírody. Nemají ty zkušenosti a prožitky (třeba skautů, vodáků, chemických pokusů), žijí v uzavřených klimatizovaných kancelářích a bytech, téměř bez přístupu přirozeného kyslíku, takže potřebné okysličení mozku (dosažené pohybem a pobytem v přírodě a také dechovým cvičením) je nedostatečné a z toho plynou vymyšlené předpisy, které naprosto odporují zdravému selskému rozumu.

Ono je to vlastně pochopitelné, nemocní mocní vydávají „mocné“, avšak „nemocné“ předpisy. Potřebovali by uzdravit. Buď vyhnat do přírody bez počítačů a lejster, nebo naopak zavřít do kanclů a nepouštět ven, dokud všechny nesmysly nezruší. Pak by ta práce měla opravdu smysl.

A to si většinou povšimneme jen těch mediálně rozvířených předpisů. Jde především o reklamu, která má za cíl seznámit veřejnost s novým nařízením, což je obvykle doprovázeno nezbytností se něčím vybavit, abych předpis neporušoval. Jako příklady bych uvedl povinné přilby na kolo, lyže, reflexní pásky u chodců (jistě je to pro člověka bezpečnější, ale nikdo mi nevymluví, že jedním z cílů bylo vydělat prachy, navíc lidé mají mít za sebe vlastní zodpovědnost). Nebo jde o nařízení, které významnou skupinu lidí omezuje a tím přináší konflikt.

Výsledkem obou přístupů zdá se být „dušení“ občanů dalšími předpisy. Tak když ještě mohu, aspoň tady veřejně vyhlašuji, že si nepřeji být dušen a ani nechci nikoho dusit.

Faktem je, že v osobním styku s pro veřejnost nezbytnými úřady, mám poslední dobou velmi dobré zkušenosti. Vždy mi bylo vyhověno a pomoženo, často s milým úsměvem. Tady vnímám velké zlepšení a jakýsi základ do budoucna. Řekl bych, že na té spodní a střední úrovni to v tomto státě funguje dobře, „vrchnosti“ navzdory. A to je dobrá zpráva.

V reálném socialismu soudruzi zakazovali hlavně texty, literaturu, zpěváky… Bylo „o hubu“ říct politický vtip, poslouchat zahraniční rozhlas. Přesto jsem v té době vyrůstal i na písních Karla Kryla, občas zaslechl, co hlásila „Svobodná nebo Hlas“, četl „samizdatové“ Černé barony a slyšel spoustu vtipů s dovětkem: „ne abys to říkal ve škole“.

Jedním z největších trestů pro nás (tehdejší děti) bylo „domácí vězení“, tedy když jsme nemohli jít ven. Dnes chodí mnohé děti ven jen za trest, ještěže mají „kouzelné blikátko“ s sebou a mohou tak být online i v té „nebezpečné a nenáviděné“ přírodě.

Pak ty děti vyrostou a po svém řádném proškolení přijdou na Úřad. Co tak asi mohou vymyslet?