Každá mince má dvě strany

To snad každý ví, že mince má rub a líc. Máme zažité, že když si házíme mincí, aby nás „rozsoudila“, jeden si vezme „pannu“, druhý „orla“. Hodíme minci a pak čekáme, jak dopadne a kdo vyhraje.

Vyhrává ten, jehož strana mince zůstane nahoře. Teď si představte člověka, co bude tvrdit, že na minci je vyobrazena „panna“. Má pravdu, ale jen částečnou, protože na minci je i „orel“.

Když bude tvrdit, že na minci je jen „panna“, v podstatě lže, ale je přesvědčen, že má pravdu. Je to však jen jeho úhel pohledu a možná i zkušenost, nikdy neviděl minci z druhé strany.

Vím, je to přitažené za vlasy, ale budu pokračovat. Druhý člověk bude přesvědčovat toho prvního, že pravdu nemá, že na minci je jen „orel“. A jak to celé dopadne? To je různé, jeden může ustoupit, druhý vyhrát, nebo se oba tomu zasmějí a každý si nechá tu svou pravdu a řeknou si, že není důležité, jestli je tam panna nebo orel, hlavně že se za minci dá něco koupit.

V horším případě se mohou kvůli své „pravdě“ poprat (někdo dokáže i zabít), ale také mohou minci „postavit“, podívat se na ní z obou stran a zjistit, že oba měli svou část pravdy a že ten druhý mohl jejich pravdu vidět jako lež.

S tou mincí to (asi) každý chápe. Ovšem v diskusi, kdy jde o názory a úhly pohledu, převažuje hájení, hádání a (někdy i ostrá) argumentace či dokonce přesvědčování. Proč?

Vždyť jestli existuje názor, existuje i opačný názor. Každý máme nějakou svou pravdu a můžeme si ji vzájemně respektovat, předpokládá to, že oba se nadto dokážeme povznést a podívat se na věc z nadhledu a jak se říká v klidu a míru se rozejít, ne si dát do držky. Říká se tomu dialog a vzájemný respekt.

Pokud je z jedné strany veden jen monolog a vnucování (silou, strachem) a není vůle se dohodnout, pak je asi lepší odejít a nechat být. Případně, když není zbytí a je to nutné, tak se bránit. Zvolit adekvátní, tj. přiměřený způsob obrany. Těžko něco rychle vymyslet, ale dá se naopak „vypnout“ rozum a přejít na „pud sebezáchovy“ a tento „automat“ si nějak poradí. Jde o ten „ještěrčí“ mozek, který v mžiku vyhodnotí, zda je lepší útěk nebo útok. 

Myslím si, že ve výhodě je zejména ten, kdo dokáže udělat něco pro druhou stranu neočekávaného. Dokonale překvapit, zaskočit. Pak i šachista, znalý několika tahů dopředu je zmaten a najednou neví, co má dělat, co na to říct.

Můžeme se třeba začít nezadržitelně smát, protože nakonec většina takovýchto nedorozumění je vlastně k smíchu (nebo k pláči). Ovšem smích je lepší.

Někdy je lepší mlčet. Prý je to moudřejší. Avšak i mlčením se dá říct všechno.

PS: Nějak mne ty "směšné žabomyší války" unavují (a taky štvou), tak jsem se z toho potřeboval vypsat. Berte, nebo nechte být.