Kam směřuje lidstvo, které …

… není ochotno snášet, byť i jen malé nepohodlí? Tato otázka mne napadne vždy, když si lidé stěžují na kdejakou prkotinu, dalekosáhle řeší jakousi malichernost, která zrovna neodpovídá jejich (utkvělé) představě.

Nejde televize – průšvih, spadla mobilní síť – nepředstavitelný průšvih. Neřekli mi dopředu, že nepoteče voda. Když mi to přijde říct instalatér, který opravuje v suterénu domu kanalizaci, že ji za chvíli na nutnou dobu vypne a poprosí, aby lidé nechodili na záchod, a hlavně ho nesplachovali (nebude čím, když voda nepoteče), pochopím to a budu se snažit to respektovat.

Chápu, že není příjemné dostat „šrapnel“ na hlavu, a že zkušený instalatér se tomu snaží předejít a ví, co dělá, když lidi obchází těsně předem a nehlásí to dopředu. Asi ví, že někteří lidé by si vodu nakýblovali, napustili vanu a v inkriminovanou dobu by třeba spláchli záchod kýblem, nebo si jen umyli ruce. A sprška by přišla.

Moderní civilizace nás zpohodlněla, stačí klikat na mobilu, pořídit si aplikace a hned člověk ví. Ovšem bez mobilu, aplikací je ztracen (převážně ti mladší). My starší radši čteme z papírové mapy, máme nějaké praktické zkušenosti a s lecčím drobným si poradíme, nebo si aspoň zvládneme zavolat pomoc.

Jeli jsme s partou na kole a já píchl. Protože jsme zrovna svištěli z kopce, tak mi kolegové ujeli a už nemělo cenu na ně volat. Normálně vozím náhradní duši, lepení, pumpičku. Jenže jsem si uvědomil, že své kolo, které jsem si odvezl dočasně (asi natrvalo) na chatu, je tím vším vybavené, ale doma používám kolo synovo. Studuje v dalekém Brně a nemá čas na něm jezdit a nevadí mu sdílení se mnou. Navíc jsem mu slíbil, že to jeho kolo klidně zdědím (když mu ho více zatěžuju), a když si koupí nové, přispěji mu.

Zatímco jsem si své kolo dal do cajku, nové pláště, nové duše, pumpička v tašce, synáčkovo kolo má pláště sjeté. Navíc není vybavené příruční pumpičkou, nicméně duši jsem si tam již dříve dal (ne novou, ale opravenou). Když jsem zjistil, že to sám nespravím, rozhodl jsem se kolegům volat, aby neměli strach a dohodli jsme se co dál. Tak jsem musel třem lidem volat, až jsem se dovolal, mezitím parta zjistila, že jim jeden člen chybí a že se asi něco stalo. Tak jsme si vzájemně došli (já) a dojeli (dva kolegové) naproti.

Vyměnil jsem duši, díky kamarádově pumpičce jsem si kolo nafoukl a pokračovalo se v cestě s asi dvacetiminutovým zdržením. Malé nepohodlí jsme přežili. Jsme totiž zdatní sokolíci.

Asi přijde doba, kdy se budeme muset naučit snášet i větší nepohodlí. Mizí voda ze studní, že jednoho dne nemusí téci ani z kohoutku už nepatří mezi science fiction.

Zvykli jsme si na pohodlí. Také se do nás hustí „máte právo, máte nárok“ a lidé pak svá práva vyžadují. Když pak něco objektivně nejde, protože se stane něco, co nemůžeme ovlivnit (zasáhne tzv. vyšší moc), tak se rozčilujeme, nebo se bojíme a nezbývá nám než čekat, až se civilizace vrátí k normálu.

Jenže se může stát, že už se k normálu nevrátí, a situace si vynutí návrat k přirozenosti. Více připraven bude ten, kterého běžné malichernosti a dočasná ztráta pohodlí nevyvedou z míry.