Kam se kdo vydá?

Máme na výběr. Jedním směrem nás vedou média, politici a „propagovaní“ experti. Je to cesta strachu a (údajně) rozumu, protože přece mít strach z nemoci (a smrti) nás nutí chovat se rozumně.

Zodpovědně a ohleduplně. Opravdu? Je rozumné se „dusit“ venku v roušce? Nechat si píchnout (časem ještě neprověřenou) vakcínu? Skoro nedýchat, téměř nežít, být v depresi? Nechat si vzít svobodu pro pocit bezpečí a jistoty? To existuje zodpovědnost bez svobody? To je snad protimluv. To je tak akorát svoboda otroka.  

Strach a stres jsou nejlepší kamarádi nemoci a utrpení. V tomto prostředí se musí i tomu Covidu velmi dobře dařit, tj. rychle se šířit a působit těžké průběhy onemocnění a smrt.

Druhým směrem nás vede náš vnitřní kompas, naše duše, náš cit. Protože radost, smích, láska, pohyb a pobyt v přírodě jsou nejlepší kamarádi života a zdraví. Přijmout zodpovědnost za své zdraví je osvobozující. Protože svoboda bez zodpovědnosti za své myšlenky, slova a činy není svoboda, ale cochcárna.

Je rozumné chovat se odpovědně a ohleduplně, ale s citem. Nejen k okolí, ale i k sobě. Pokud jdeme proti sobě, proti svému cítění, oslabujeme svou imunitu. A my víme, jak si imunitu posílíme a máme i dost příkladů a inspirace, např. otužování, zdravý životní styl, zvyšování psychické odolnosti pohybem a pobytem v přírodě, nevěnování pozornosti negativním (a děsuplným) informacím apod.

Mediální kampaň je založena na strašení a přitom je pravděpodobné, že nejvíc se bojí právě ti mediální manipulátoři.

Co kdyby se rozvolnilo a postupně během několika týdnů by se ukázalo, že bez vynucovaných opatření by se většina populace začala samovolně uzdravovat. A pozornost by se vrátila k nemocným lidem, k ohroženým skupinám a k těm, kteří se o ně starají. Protože ti potřebují chránit. Ti ostatní potřebují nechat žít.

„Je třeba se vrátit ke svým pacientům, neboť hrozí, že by se po dobu mé nepřítomnosti mohli uzdravit. Naštěstí lékařská věda postoupila natolik, že zdravý pacient již neexistuje, je jen špatně vyšetřený.“ Tato slova vložil autor pokračování Jirotkova „Saturnina“ M. Macek do úst doktora Vlacha. A ještě tam uvádí, že lékařská ordinace je jediné místo, kde může lékař požádat ženu, aby se svlékla, a ještě dostane zaplaceno. (citováno téměř přesně, ale z důvodu místa trochu volněji, než je v textu knihy).

Kam jsem se vydal já o mrazivém, ale slunečném (již proběhlém) víkendu? V sobotu odpoledne na dlouhou téměř tříhodinovou (cca 11 km) vycházku do přírody. Prošel jsem městem k areálu motokrosu a bikrosu a tam potkal ohromnou spoustu lidí a aut, sáňkujících dětí a jejich doprovodu. Ovšem hodně jich bylo i v nedalekém lese a kolem obory se zubry a koňmi v Národní přírodní památce Mladá. Lidí bylo opravdu hodně a potkával jsem je na dlouhé cestě jak proti sobě, tak před sebou. Potkal jsem i zubry a koně, předtím dopoledne volavku a hejnko vzácných sýkorek – mlynaříků dlouhoocasých. A hlavně, lidé v přírodě a při pohybu se usmívali, měli radost v očích a po rouškách ani stopy. To byl balzám nejen pro imunitu, tělo, ale i duši.

V neděli jsme využili s dcerou sněhu v nížině a šli na běžky. Bylo živo i na vyjetých stopách v poli a na cestách příměstské přírodní oblasti u slepých ramen a v nivě Jizery. Na velké tůni se bruslilo a hrál hokej, spousty lidí s pejsky, dětmi a dost i na těch běžkách.

Sice mrzlo, ale krásně svítilo sluníčko a předpokládám, že pro většinu lidí přítomných v tom čase venku Covid a všechen ten blázinec kolem něho přestal existovat. Lidi se nadechli života a načerpali energii. Já tedy určitě.

To je má cesta a je skvělé, že po ní nekráčím sám.