Jsem v pohodě

Kdysi zpívali Kotvald s Hložkem „v pohodě, v pohodě, po kotníky ve vodě“. Dnes se úsloví „jsem v pohodě“, stalo jakýmsi formálně vyžadovaným klišé.

Ty nejsi v pohodě? Bývaly doby, kdy být v pohodě, prostě bylo „in“, a naopak nebýt v pohodě bylo „out“.  Přitom u mnohých šlo jen o přetvářku, ti, co tvrdili, že jsou v pohodě, často byli v obrovské nepohodě.

Jen nechtěli nebo si nemohli dovolit nebýt „in“, co by si o nich kolegové, partneři či přátelé pomysleli? Všichni jsou přece v pohodě a já ne? To by nešlo, prostě musím být v pohodě, jinak to nejde. Aspoň to musím tvrdit ostatním.

To si asi pamatujeme. Najednou je všechno jinak, lidé jsou pod obrovským tlakem, stresem, často i strachem a přestali být v pohodě.  Dnes někteří lidé doslova padají na hubu, počítají ztráty (příjmu, ale i úmrtí v rodinách, či kamarádů). Někteří ztratili trpělivost s opatřeními, najmě s těmi, které jim nedávají smysl.

Dost lidí je naštvaných a není divu. Aby začali být opět v pohodě musí vypustit, vyřvat svůj vztek, ne se jím dusit. Přiznat si, že jsou naštvaní, ne někoho obviňovat a stěžovat si. Stačí jen vykřičet do světa (vypsat se z toho), co mě štve. Jiní, aby byli v pohodě se musí přestat dusit respirátory i rouškami aspoň tam, kde k tomu nevidí důvod (to pro svoji pohodu činím např. já).

Komu však vládne strach, ten nebude v pohodě nikdy. Jen se třeba bude bát tvrdit, že v pohodě není, tak v ní formálně jako bude.

Zajímavé je, že pokud budeme najednou po kotníky ve vodě, tak si toho všimneme. Ale toho, že jsme obrazně řečeno „po krk ve sračkách“ si ani nevšimneme. Pokud to reálně nesmrdí a neumaže nás to, pak to nemusíme vidět.

Stačí si jen vzpomenout, jak jsme žili před několika lety a co zažíváme nyní. A proč. Jak se všechno změnilo, a jak jsme mačkáni až na dřeň. Jak nám ubyly práva, svobody a lidská důstojnost. Jak se toto období podepisuje na naší psychice a zejména psychice našich dětí.

Co s tím máme dělat, aby se nám pohoda vrátila? Každý si zkrátka musí najít svou cestu, jak se s tím vypořádá a jak dosáhne (nebo také ne) toho být v pohodě. Jsem kliďas a pohodář a musím napsat, že neprožívám nějaké špatné období. To nejhorší se mi jako zázrakem vyhnulo, ale to neznamená, že to, co se děje mne vůbec neštve.

Ale být nepřetržitě naštvaný, nebo mít strach, tím ublížím jen sám sobě. Takže se házím do pohody a věřím, že ten „blázinec“ jednou skončí.

A to bez ohledu na to, jak s tím současné vlády světa zachází. Nevíme, kdy to skončí. Nevíme, kolik nás to bude stát ještě životů. Nevíme, co bude potom. Nevíme, zda nás nečekají ještě větší katastrofy. Zkrátka žádné jistoty a bezpečí, proto se musíme naučit žít v nejistotě a přijmout smrt jako součást života.

Přesto, nebo právě pro to (?) jsem v pohodě.

Také mi pomáhá žití více v přítomnosti, v tom čase tady a teď. Více a častěji si ten čas užívám a uvědomuji. To je čas pohody. Nebo jste slyšeli trilkujícího kosa, který by byl v nepohodě? To by nejspíš nezpíval.