Jistě, paní, máte pravdu …

Máte pravdu, že jsem arogantní ignorant, který Vám nechce vyhovět. Že jsem to měl udělat jinak, protože to je snad každému jasné, kromě mě, že ano.

Máte pravdu, že jsem nedokonalý, že dělám chyby, které můj předchůdce nedělal. Máte pravdu i v tom, že jsem nekonal a neřešil Vaši věc ihned, že jsem nemohl sehnat kolegu, který by Vám to okamžitě opravil a pak jsem na to zapomněl. Naštěstí jste se mi připomněla a já po delším úsilí jsem našel jiného, který zrovna mohl.

Máte pravdu v tom, že ten náhradní opravář nebyl tak šikovný jako ten, na kterého jste zvyklá, a který prostě nemohl. Kdybyste byla víc trpělivá a nespěchala na to …

Cože? Že je to má povinnost a že jsem co? Jo, nafoukaný pitomec, který si nevidí na špičku nosu? Ano, máte pravdu, bez brýlí už si na ten nos nevidím.

Cože? Špatně to slyším v tom telefonu. Jo, že to vůbec nebylo vtipný, že si z toho nemám dělat srandu a že je to vážná věc a že můj předchůdce byl teda slušný, na rozdíl ode mne. Ano, i v tom máte pravdu, jistě.

Nezlobte se, ale už tady čekají další lidi, tak budu muset hovor ukončit. Přeji Vám hezký den a na … cože? Jo, kde si na mě můžete stěžovat? Zkuste to na lampárně hlavního nádraží.

Poté na druhé straně linky paní uraženě zavěsila, možná i praštila s telefonem.

„Koukám, že se nenudíte, a přitom mně se s Váma spolupracuje moc dobře, jste takovej lidskej a laskavej. Poctivě se snažíte věci řešit, a ne všechno jde, já to chápu, ale takováhle bába, já bych ji poslal do háje hned potom nafoukaným pitomci, co už jsem slyšel. A vy ji ještě přitakáte, že má ve všem pravdu, ikdyž Vás uráží.“

„Děkuji, lidé jsou prostě různí a ta paní samozřejmě pravdu má, svoji pravdu. Své přesvědčení a úhel pohledu. Pokud mne takováhle paní přestane otravovat a zdržovat od smysluplné práce, pak si myslím, že je do budoucna pro mne spíš výhoda, být v jejích očích tím arogantním ignorantem“.

Následuje chvilka uvolněného smíchu a pak otázka: „tak s čím jste za mnou přišel Vy?“