Jednoho dne cestou z práce (letní povídka)

Vedro. Přes třicet stupňů. Naštěstí do mého kanclu nejde přímé slunce. Zírám do počítače, otevřen powerpointový soubor s prezentací, na které pracuji.

Seminář je až za tři týdny, ale příspěvek do sborníku musí být odevzdán pozítří. No tak se pochlap, člověče, říkám si, vždyť už to skoro máš. To je sice pravda, to základní tam je, ale něco tomu stále chybí, chtělo by to něčím „opepřit“…. Crrr… z myšlenek mě vytrhne telefon.

Šéf. Příkře: „už si čet můj email?“ „Ne, furt makám na té prezentaci…“ „To počká, teď musíme přednostně řešit jiný problém. Ujasni si priority“.  Já, na rozdíl od Tebe, už mám celkem jasno, pomyslím si… ale nahlas řeknu: „podívám se na to a dám Ti vědět“. „Hned?“ šéfův hlas v telefonu sice vyjadřuje otázku, ale já vím, že na konci je místo otazníku vykřičník. „Jistě“, odpovím jízlivě a otvírám email. No jo, zase ta stejná „sračka“, co jsme už řešili minulej tejden. Furt dokola. Manažerskej záchvat. Proboha, proč ti nejvyšší nechápou, že už ty lidi tak lehce neoblbneme, obracejí se na Sdružení spotřebitelů, jsou schopní volat Novu, diskutujou na facebooku… a kromě toho těch hlupců není nekonečný množství.

Tak, jo. Tentokrát mu to řeknu. Ať si mě třeba vyhodí! Odhodlán klepu na dveře. Nikdo se neozývá, opatrně otevírám dveře, nakouknu, šéf nikde. Zeptám se jeho sekretářky Janičky. Napadne mne: jestlipak taky dře jako kůň jako jiná paní Jana… „Šéf tu není, pane inženýre, odjel s nejvyšším na oběd, překvapivě přijeli z centrály. Taková nečekaná přepadovka“, sděluje sladce Janička, která své oči na okamžik zvedne od nejnovějšího smartphonu.

Ti z centrály sem jezdí nějak často. Pohrozit, podojit. Jenže dojné krávě cecíky pomalu vysychají. Takto zamyšlen, vejdu do své kanceláře. Vedro k zalknutí, pustím větrák a zadívám se na prezentaci a přidávám nový snímek s hesly:

• Lidi opravdu tomu věříte?
• Na základě těch blábolů si opravdu chcete koupit ten nekvalitní šunt?
• K čemu to potřebujete?
• Vykašlete se na to, jděte domů k manželce, dětem
• Jděte do lesa, sportovat
• A nepodporujte ty tupé a nenažrané manažery…

Jak koukám, tak prezentaci jsem skutečně opepřil. Tak ještě uložit. Šéfovi jsem na email neodpověděl… Počkat, on se jen tak nevrátí. Balím, vypínám počítač, větrák. V tesilkách, polobotkách a propocené košili opouštím kancelář, nenápadně procházím chodbou ke schodům a za chvíli na vrátnici opouštím i budovu.

To budou doma koukat, že nepřijdu až večer, ale budu doma, než se vrátí děti ze školy a manželka z práce. Sedám do vlaku a vydávám se na pravidelnou cestu domů. Ještěže ty Cityelefanty mají klimatizaci. Pařit se v tomhle vedru v motoráčku, tak nevím. Vlak vyjíždí na čas, avšak kousek za velkoměstem zastavuje v polích. Za chvíli si začnou lidi ulevovat a stěžovat. „Kde je ten průvodčí? Proč tady trčíme? Co se stalo? Stihnu přestoupit?“ Cestující se chápou svých mobilů a domlouvají se, co dál.

Teprve teď si všimnu dívky naproti. Asi studentka, a hezká. Minisukně,  štíhlé nohy, upnuté tričko bez podprsenky. Černé havraní vlasy, tak akorát dlouhé, rozpuštěné. Symetrická tvář, rozpustilé, ale upřímné tmavé oči, bezstarostný úsměv. Osmělím se: „slečno Vám to nevadí, že tady stojíme?“ „Ne, já nikam nespěchám. Začínají mi prázdniny a tak jsem sedla do prvního vlaku, … vše co potřebuju, mám v batohu“. Zírám nejen na tu příjemnou krásu, ale hlavně na tu bezstarostnou duši. „Tak to Vám můžu jen závidět, já se dnes utrhl z práce dřív, abych byl dřív doma, a vypadá to, že tam budu jako obvykle“.

Přichází průvodčí: „spadla trolej, budeme tu čekat na motorovou lokomotivu, která nás odtáhne na nejbližší nádraží. Tam by měla být zajištěna náhradní autobusová doprava“. Většina cestujících sice brblá, ale pomalu se smiřuje s čekáním.

Ovšem má okouzlující spolucestující se zeptá průvodčího, jestli by jí neotevřel dveře. Průvodčí se jde domluvit se strojvůdcem, po chvíli se dveře otvírají a z vlaku nás několik vystoupí. Dívka se na mne usměje a zeptá se: „neznáte to tady?“

Rozhlížím se a rychle se orientuji. Tak do civilizace to není daleko, po kolejích tak čtyři kilometry, ale to se jde blbě. A pak mne napadne jiná rada. „Vidíte támhle ten lesík? Musíte jít asi tak 300 metrů přes pole a pak narazíte na turistickou pěšinu. Kousek za lesem je Horní Lhota a tam mají i hospodu. Polreich by Vám ji asi nedoporučil, ale nějakou tu tláču, pivko a možná i guláš tam mít budou“ ujmu se role průvodce. „Tak fajn. Jdete taky tam? Promiňte, Katka“, podává ruku, „Honza“, stisknu ruku a galantně ji políbím. Nakukovat do výstřihu se nemá, ale ubraňte se tomu. Tak tedy společně vyrážíme, … ach ty polobotky … Katka navrhuje: „Tak si je sundej“, nenuceně přejde na tykání. „Tak jo, ale kam je dám?“ „Ukaž“, bere do rukou mé starší, ale dosud plně funkční polobotky a hází jednu po druhé do vzrostlé pšenice. „Neblbni, jak půjdu dál?“ „Přeci bos, jako já, ne?“ „Tys neměla na sobě boty?“ „Toho sis nevšim, viď. Jó, vy starší páni, na dlouhé nožky a bradavky zíráte, ale bot si ani nevšimnete. Mám je pro jistotu v batohu“ suše konstatuje Katka, zatímco já si.. au, au, au, …do prdele kamínek… zvykám na chůzi bosky. Za pár minut mi to ani nepřijde. Ještě před lesíkem je malý rybník. „Jé, vykoupeme se“, vykřikne nadšeně Katka, odhodí batoh, svlékne tričko, minisukni a jen v kalhotkách mizí v rákosí. Mám tam taky vlézt, uvažuji, já obtloustlý starší pán. Sakra, chlape, uvolni se. Pracovní aktovku pokládám vedle Katčina batohu. Chvíli zápasím se svlečením tesilových kalhot, košile jde hned a ve slipech vyrážím do vody. Voda je osvěžující, je zde sice bahno, ale poměrně hned hloubka a dá se plavat. Za chvíli Katku doženu, koukám, jak rozráží vlnky kolem sebe a přejde na mne i její radost. Po osvěžení vylézáme z rybníka, můj pohled spočine na jejích malých pevných prsou a pak vedle sebe ležíme skoro nazí v trávě, čekáme, až uschneme a já poslouchám Katčino žvatlání a občas se pokochám jejím nádherným tělíčkem.

Po uschnutí se oblečeme a vyrazíme přes les do hospody. Už máme hlad. Dáme si pivko a něco k snědku. Už je skoro večer. Přemítám, mám zavolat ženě, že se zdržím, že mě šéf poslal na služebku na druhý konec republiky…kde si teď koupím nové boty… mám zkusit si něco začít s Katkou…jednu kouzelnou noc? Ze snění mne vytrhne Katčin mobil. Z tváře jí zmizí úsměv, zvedne mobil, chvilku poslouchá a pak mluví: „Michale, nežárli, jsem v hospodě s Honzou… cože, … neslyším… jó, kdo je Honza?“, spiklenecky na mne pohlédne a do telefonu: „takovej správnej starej neškodnej chlápek z vlaku,… co?, … jo v jaký hospodě… nevím, tady maj jen jednu… jak se to tady jmenuje?“ „Horní Lhota“ vypomohu. Katka název zopakuje a pak zavěsí.

Tak starej neškodnej, …pomyslím si: možná by ses divila, děvenko… Ale co, starej kocour už se namlsal dost. I jen pohled stačí. Kouknu na Katku, zdá se mi, že trochu posmutněla, zvážněla. V tu chvíli se naše pohledy střetnou a ona vybuchne smíchy. To je nakažlivý. Rozesměju se taky. Vypadáme jak blázni, smějící se blázni, starší pán a krásná slečna. „Tak, co Katko, jak zakončíme tenhle nádherný, bláznivý den? Já už jsem se dlouho necítil tak skvěle. Co si dáš? Já mám chuť na drsoně“. „Na drsoně? Co to je?“ „Fernet, bez příchuti, ten citronový je jasoň“. „Pane vrchní, tak jednoho drsoně a jednoho jasoně“, směje se Katka.

Čas se krátí a při druhé rundě přijede Michal. Už od dveří řve na celou hospodu: „Kateřino, jedeme domů, přestaň kecat s tímhle dědkem….“, zarazí se, já rovněž. „Teda Honzo, Tebe bych tu nečekal“. „Já Tebe taky ne, šéfe“. Katka překvapeně: „vy dva se znáte? No, to je teda gól“. A znovu se smějeme. Jen my s Katkou.

Do toho Michal vážně: „doufám, že zítra to v práci probereme a žes na něco přišel“. „Jó, hodíš mne teď domů, mé ženě řekneš, že jsme se v práci zdrželi. A do práce nepřijdu.“

„Tak si vem den volno, vrhnem se na to pozítří“. „Ani pozítří, ani popozítří. Už nikdy, odcházím, už nechci dělat takovouhle práci. A jestli Ti můžu radit, tak ty se vrhni tady na Katku. Ani nevíš, jakej poklad máš doma. A já vlastně taky. Nebuď tak upnutej a uvolni se trošku… Výhodou šéfů je, že mají vyšší plat, tak si svého nadřízeného postavení vůči mně ještě naposled užij.  Až zaplatíš, můžeme vyrazit“.