Je odhad na lidi neštěstí?

Svým způsobem ano. Poslední roky mi přinesly takovou větší vnímavost vůči lidem. Setkávám se s mnohými lidmi a jsem obvykle někde jinde, než jsou oni.

Naštěstí jako introvertovi mi to nevadí a jsem nastaven tak, že se zkrátka dokážu domluvit téměř s každým (tváří v tvář). Samozřejmě existují výjimky, ale většinou jde o nějaké nedorozumění, špatnou náladu nebo nevyvratitelné (fanatické) přesvědčení a tam je nějaká dohoda většinou marná. Ale z určitých lidí mám nepříjemný pocit. Je to varování. Takovéto upozornění „dej si bacha“. Příliš se mu neotvírej, nesvěřuj a nedůvěřuj.

Naopak některým neznámým se stačí zadívat do očí a hned víte, že jste na stejné vlně a je vám spolu příjemně. A nemusíte se ani představit, jen si třeba nezávazně popovídat ve vlaku.

A v čem spočívá to „neštěstí“? Třeba v tom, že se v některých lidech zklamete, že najednou objevíte v kamarádovi pokrytce, že zjistíte, že dříve skromnému a pokornému člověku se vlivem funkce zvětšilo ego a že je to jiný člověk.

Přitom to může být úplně naopak, změnil jsem se totiž já sám a najednou mám jiné vnímání a vidím okolní svět jinýma očima než před několika lety. A to se stalo mně.

Vnější událost (dva roky s Covidem) dokonale otřásla naším vnitřním životem. Mým určitě. Skončil jsem se strachem, našel odvahu stát si za svým, byť to bylo nevýhodné a nepohodlné. Tím jsem se změnil. A trochu se posílilo mé vnímání.

Vidím člověka na setkání lidí, který se snaží působit sympaticky. A opravdu na ostatní sympaticky působí, věří mu, visí mu na rtech, tleskají mu. Vůbec by je nenapadlo, že jsou jím manipulováni.

A já to vidím. Nebo spíše vnímám. Nemám z toho člověka osobně dobrý pocit a nějak vím, že si na něj mám dát pozor. Je to dar nebo prokletí? Je to dar, protože dříve jsem to neviděl. Dříve bych byl jedním z davu a visel řečníkovi na rtech a říkal si: má pravdu, je šikovný, to bude ten pravý, myslí to upřímně.  Sladká slůvka, hezká tvář, dokonalé vystupování, inteligence.

A já za tím povrchním pozlátkem vnímám pokrytce a arogantního egoistu. Jenže si zároveň říkám, že se nejspíš mýlím, tak svůj „vnitřní hlas“ umlčím. Už se mi ale několikrát ukázalo, že můj nepříjemný pocit se nemýlil a že „po ovoci poznáte je“ funguje. Ne tak slova, ale činy promlouvají a usvědčují lháře ze lhaní.

Problém je v tom, že lháři se dokáží ze všeho vylhat a většina lidí ve své pýše si nechce přiznat, že se mýlili, že se nechali obelhat. Nedokáží přijmout prohru a budou si dále nalhávat do kapsy, aby si nemuseli přiznat pravdu. Že naletěli, že věřili něčemu, co se ukázalo jako nepravdivé či lživé, ale jejich přesvědčení, důležitost a pýcha je tak velká, že jim ani nedovolí tu zjevenou pravdu přijmout.

Pak máte to štěstí, že se setkáte tváří v tvář s člověkem, který je poměrně známý, ale jeho mediální obraz je vykreslen tak, že byste si od něj kůrku nevzal. A já z něj cítím sílu, odhodlání a vnímavou duši.

Zkrátka mám z něj příjemný pocit. V podstatě platí, že spřízněné duše se přitahují. Vlastně si to přitáhnete i virtuálně a nemusí jít ani o algoritmus sociální sítě, který loví do svých sítí a třídí lidi do sociálních bublin.

V době, kdy jsem se ještě díval v televizi na publicistické pořady mě zaujali lidé jako Václav Cílek, Petr Robejšek, Jan Hnízdil a mnozí další. Když pak začali tito lidé mizet z obrazovky, hledal jsem je na internetu a objevil kromě nich i mnoho dalších, kteří mne něčím zaujali a inspirovali. Dnes skoro žádného z nich neuvidíte v ČT a jiném mainstreamu.

A teď hledám (bez facebooku) v lidech, které ve svém okolí znám (i neznám), spřízněné duše, abych se dával dohromady se sobě podobnými. Nějak cítím, že to bude potřeba. Mít okruh lidí, kteří se mohou na sebe vzájemně spolehnout, kteří nebudou leštit své ego a spojovat se z prospěchářství, ale spojovat se srdcem, z potřeby vzájemné pomoci a spolupráce. To bude v nadcházející době nejen terno, ale i nutnost.