Je nutné ještě ohýbat hřbet?

Ohnout hřbet může být strategie přežití. Ne všichni jsou hrdinové, co se neohnou, co neuhnou, co vždy budou stát vzpřímeně za každých okolností. 

Takoví lidé bývají výjimeční, takovou výjimkou byla např. Milada Horáková a mnoho dalších, na něž vzpomínáme jako na hrdiny. Ovšem všichni takoví být nemohli, protože to bychom jako Češi asi nepřežili. Přizpůsobení se nám nakonec pomohlo přežít, tj. ohnutá záda (navenek přitakání), uvnitř nesouhlas a navíc humor, tak trochu cynický, někdy i šibeniční.

Sice byla doba normalizačního temna, ale těch vtipů jsem snad nikdy později tolik neslyšel. Asi uvědomění dvou milionů komunistů (držitelů rudých knížek) pomalu sláblo, protože většina používala stranickou legitimaci především ke kariérnímu růstu. Těch skálopevně přesvědčených ubývalo.

Změnily se vnější podmínky, nejprve perestrojka, změny režimů ve východní Evropě, a nakonec i rozpad Sovětského svazu. Režim lidmi sice nemilovaný, ale tolerovaný, se celkem rychle zhroutil. Lidé mu přestali věřit.

Byli tací, co proti němu bojovali, tací, co s ním kolaborovali a většina se vezla. Myslíte si, že je to dnes jinak? Je to trochu stejné, ale přitom hodně jiné.

Co lidstvo existuje a mívá své vládce, vždy existovali ti, co jim pochlebovali a lezli jim do zadku. Také se našli ti stateční, co jim oponovali a byli ochotní přinést největší oběti. Jak se říká až do hrdel a statků. Pak tu byla velká skupina (dalo by se říct mlčící většiny), která se trochu sehnula, ale ne zas do hlubokého předklonu a snažila se přežít. Mladý proutek se ve větru ohne a až se vítr utiší, vrátí se zpět. Stará (nemocná) větev se ve větru zlomí.  Silný kmen vydrží vichr i přes pár polámaných větví.

Tak jako se lámou větve stromů v nepříznivých podmínkách, lámou se i lidské charaktery. Ti vypočítaví se snaží přimknout, třeba k šéfovi a všelijak mu lichotí, aby pro sebe získali výhodu, ti charakterově rovní si radši zvolí tíživější podmínky než by ohnuli páteř. A ti přizpůsobiví se snaží přizpůsobit, trochu ohnout, moc nevyčnívat, ignorovat, nevšímat si a myslet si svoje.

Tohle platilo, ale dnes je to díky internetu a sociálním sítím jiné. Je více zdrojů informací, za socialismu se nevěřilo oficiálním médiím a hledali se jiné zdroje. Nyní je to docela náročné (informací a dezinformací je přehršel) a také se přestává věřit tzv. mainstreamovým médiím.

Jde hlavně o pocity manipulace a používání dvojího metru. Člověk to vnucování cítí z té potřeby vysvětlit, co je dobré, co špatné a na které straně má člověk být, aby byl ten dobrý. Ovšem „dobrý“ v čích očích? Kdy lidem dojde, že mají stát hlavně na své straně a najít rovnováhu mezi sebou samým a svým okolím?

Kdy pochopí, že už nastal čas opustit roli oběti (ty pocity křivdy, viny, studu, strachu, závisti a nenávisti) a vrhnout se do víru lásky, smíchu, radosti … Těm, co se touto cestou vydají, se uleví, změní se jejich přístup k životu a všem pak bude líp.

Není snadné opustit své strachy a návyky, přestat řešit, jak mě vnímá okolí, jak se lidem v okolí zavděčit. Pokud to dokážete opustit a lidem a sobě odpustit, časem se od role oběti oprostíte a budete více sví a máloco vás urazí a rozhází.

Stojí za to nejen o tom přemýšlet, ale hlavně to udělat. Celkem je jedno, zda se přitom ještě ohnete, nebo uhnete, jen si to nevyčítejte, ale také se nevymlouvejte, že jste to tak museli udělat. Třeba nemuseli, ale udělali. Tak to přijměte, nepitvejte se v tom a jděte dál. Nenechte si utéct život. Je příliš krátký na to, abychom ho nežili. A každý by ho měl žít především sám za sebe a přijmout za to odpovědnost.