Jak uzdravit nemocnou společnost?

Nemocná společnost potřebuje uzdravit. Ne umrtvit, ustrašit, ustresovat, uočkovat, umořit. Zdravý člověk je silný, odolný, vyrovnaný, energický, spokojený a duchaplný.

Zdravá společnost se skládá ze zdravých jedinců. Nemocná z nezdravých, nemocných. Jsme tvůrci vlastního života buď zdravého nebo nemocného. Tvořit zdravý život v nemocné společnosti jde těžko. Základním předpokladem je se nad to povznést a nenechat se nezdravou společností udolat.

Žít to zdravé, radostné. V podstatě navzdory většinové společnosti či hlavnímu mediálnímu proudu. Pak sice na většinu ostatních budete působit jako blázen, podivín, (možná i zrádce a arogantní sobec), ale ne na všechny. Dokonce někoho naštvete nebo uvrhnete (tedy on se uvrhne) do ještě větší deprese. V jiném ale můžete probudit zvědavost. Jak on to dělá, že je takový vysmátý, plný energie, dobře naladěný? Jak to, že je zdravý? Co v tom je? Proč je spokojený, proč ten život zvládá tak lehce?

Hraje to na nás? Není to jen faleš a přetvářka? Ne, zdá se být upřímný, oči nelžou a jeho úsměv není falešný. Jak to dělá? Mohu být také takový?

Něco podobného jsem si říkal, když jsem se potkal se „Čtyřmi dohodami“, které nám představil Jaroslav Dušek. Tak jsem se ho snažil následovat, vyzkoušel jsem Čtyři dohody na sobě a po čase se mi život změnil.

Každý může svůj život změnit a nasměrovat ho jiným směrem. Slepou uličku nemoci a neštěstí opustit a vydat se jinou cestou. Probudit se, vystoupit z hypnózy a (spolu)vytvářet zdravou společnost. Té nezdravé společnosti navzdory.

Tam je to samá oběť a samý viník, samé neštěstí, zloba a frustrace. A to Ty už nechceš. Tak z toho vystup a nech to být. Takovým lidem stejně nepomůžeš, tak pomoz sobě a tím budeš pomáhat druhým. Těm, které budeš svou činností inspirovat. Těm, kterým třeba zlepšíš jejich pohled na život.

Úroveň pomoci je různá, někdo dá rybu, jiný učí ryby chytat, někdo pomůže druhému postavit se na vlastní nohy i odepřením (či podmíněním) pomoci. Pomáhat můžeme finančně, rukama, i laskavým slovem nebo třeba zprostředkováním pomoci, tj. sehnat někoho, kdo to umí, když já to neumím.

Soucit není podpora v sebelítosti, je to projevení upřímného zájmu v určité oblasti a určité osobě. Tak to aspoň já chápu. Je v tom cítění, ne kalkul a vypočítavost.

Mohu podpořit jen něco, někoho. Tak to i dělám a vybírám si to, co se mnou tzv. rezonuje a co se mi líbí. Přispíváme na tři projekty z různých oblastí malou částkou měsíčně a občas jednorázově (pomoc lidem třeba po povodni, tornádu) a občas pošlu DMS.

Některé projekty, které jsem podpořil jednorázově a příliš to se mnou neladilo, jsem podporovat přestal. Zkrátka se mi nelíbí, když se někdo neustále připomíná, telefonuje a posílá reklamní předměty. Nepůsobí to na mne dobře. Více mne baví skromnost, pokora a pak, když mohu trošku pomoct svým střípkem při řešení nějakého konkrétního průšvihu (např. ono tornádo).

Pomáhám zkrátka tak, jak umím, jak mi to vyhovuje a tam, kde cítím, že to (pro mne) má smysl a mohu být užitečný. Na covidové jednotce bych překážel, nedokázal bych dlouho pobývat v tom oděvu a asi by mne museli křísit. Tam bych narozdíl od jiných byl prd platný.

Tady mohu tak akorát držet palce a snažit se do nemocnice díky svému způsobu života nedostat, abych jim nepřidělával práci. Netajím se tím, že mi to celé dění kolem covidu poměrně zapáchá manipulací, korupcí a vytvořením jakési náboženské ideologie „covidismu“, založené na hesle „kdo nejde s námi, jde proti nám“.

A celá tahle „ideologizace“ a „politizace“ mi vadí. A o tom už jsem toho napsal dost.