Jak ukončit nekonečný příběh?

Myslím příběh Covidu-19 a očkování. Mainstreamová média s touto agendou nepřestávají. Sice jsem si slíbil osobní konec, ale sliby chyby.

Je to o rozhodnutí a vůli to dodržet. Jenže to není snadné. Ikdyž se programově vyhýbáte televizním zprávám a politickým diskusím, o přímých přenosech tiskových konferencí vlády nemluvě, útočí to na Vás ze všech stran.

Pracovně musíte počítač používat, a pokud rád píšete a čtete blogy, nedá se tomu vyhnout. Navíc máte tendenci hledat informace, které s Vámi více ladí.

Pak přijde inspirace a podle rčení „co na srdci, to na jazyku“ máte chuť to povyprávět a podělit se o to. A už to letí na blog, slib – neslib.

Na jednu stranu je to až trapné pořád psát dokola o tom samém a máte chuť s tím přestat. Na druhou stranu občas Vás pobolívá duše a potřebujete ten „svinčík“, co Vám způsobuje bolest duše, vymést. Vyvztekat se, vybrečet ze smutku.

Psaní Vám v tom pomáhá jako terapie. A když máte blog, proč se nepodělit. Je to běh na dlouhou trať, protože je to život a jedině Vy si volíte tu trať, tu cestu, někdy krkolomnou, dobrodružnou se spoustou překážek, jindy radostnou či dokonce pohodlnou.

Vybíráte si nejen směr, ale i průvodce (učitele) na té cestě a cestou se učíte, poznáváte, hledáte a žijete. Často se nám stává, že sejdeme z cesty, zastavíme se na rozcestí a přemýšlíme kudy dál, nebo pádíme takovou rychlostí, že nás musí něco zastavit. Ideální je, když kráčíme v souladu se svou duší, když to objevíme.

Osobně je u mne potvrzení, že jdu v souladu s duší pocit radosti, naplnění. Že se něco povedlo a že je mi dobře. Tento pocit mi ovšem nedává vnější virtuální svět (televize, počítač, sociální síť), ale život sám, setkávání s konkrétními lidmi v reálném prostoru, a hlavně pobyt v přírodě.

Je mi smutno z toho, jak jsou lidé vč. některých mých blízkých, vystrašení, jak naplňují řídící a kontrolní systém ve smyslu „rozděl a panuj“, totiž jak se rozdělují a vytvářejí „nesmiřitelné“ skupiny, které bojují mezi sebou místo toho, aby se vzájemně aspoň tolerovaly.

A postupně se vytvořily podmínky pro lidskost, lidskou spolupráci založenou na vzájemném prospívání jednotlivců, a tím i celku. Dosud žijeme v atmosféře boje (hle zde je tvůj nepřítel!), přetvářky (proč asi musíme chodit v maskách?), pokrytectví (pyšný povýšenec o morálce káže), zbabělosti (bojíme se být sví, upřímní), chamtivosti (urvi, co můžeš), lenosti (proč něco dělat, tvořit, starat se o své zdraví?).

Změna z vnějšku nepřijde. Rozum bez citu (podobně jako cit bez rozumu) nás zavádí do slepé uličky, do destrukce a chaosu.

Změň sebe a změníš celý svět. Použij k tomu rozum a cit, dívej se na Nebe nad hlavou, a přitom stůj nohama pevně na Zemi. Nebuď oběť, ale tvůrce. Cit (srdce) tvoří záměr (přání), rozum ho realizuje.

Není-li záměr srdečný, vychází z ega, z podstaty boje, ze lži a podvodu s cílem druhého jen ošulit a získat výhodu pro sebe. Takový záměr je egoistický. Srdečný záměr je přející, dělám to sice především pro sebe, pro svou radost, kterou ale přeji všem a chci se o ni podělit. Nebo něco dělám nezištně i pro druhé, to také působí radost.

K fyzické realizaci díla si přizvu toho, kdo to umí lépe než já a za spolupráci mu zaplatím, poděkuji a pohostím.

Jak ty poslední odstavce souvisí s Covidem, očkováním a ukončením jejich nekonečného příběhu? Zdánlivě nijak. Každý sice žijeme a tvoříme si svůj vlastní příběh, ale zároveň žijeme kolektivní příběh lidstva a tam zatím převládá strach a Babylónská Strážní věž Svědků Covidových.

Oni se bojí, že jim ta věž spadne na hlavu, protože lidé, kteří ji podpírají, aby nespadla, mohou jednoduše odejít. Jenže většina z nich se bohužel ještě odejít bojí.