Jak se nesesypat (psychicky)

Je prý náročná a stresující doba. Samý stres, samé nebezpečí a samá deprese. Jak z toho uniknout? Lehko se poradí, těžko učiní.

Nesnesitelná těžkost bytí. Nejtěžší je přijmout zázračnou myšlenku, že za mnoho toho, co se mi děje, si mohu sám a jedině já sám z toho mohu najít cestu ven. S hledáním příčiny mých potíží může pomoci pomocník, může poskytnout rady, inspirovat.  A dál už to je jen na mně.

Můžu se utápět v sebelítosti (nebo v alkoholu), hledat viníky svého neštěstí v nepříznivém osudu či v jiných lidech. Vždy někoho najdu. Pak, ale jsem v roli oběti, odevzdávám odpovědnost za svůj život jiným, a ještě je z toho viním.

Ale také můžu roli oběti opustit, bývalé křivdy (často domnělé) neřešit, odpustit těm lidem, či se vymanit z jejich vlivu. Nebrat si věci osobně, nevytvářet si domněnky, vážit slova.

Také mít vše pod kontrolou je stresující. Může to vést k depresi až sebevraždě. Někdo je k tomu nucen v práci, jiný si sám na sebe plete bič. Znamená to, že mám vše nalinkované, jisté a nepočítám s „náhodou“, která všechna ta (už téměř jistá) očekávání převrátí naruby. A najednou se mi zhroutí svět. Svět zůstává, jen se mi zhroutily mé představy o něm.

S inteligencí a vzděláním to nemá nic společného, je to o přístupu, o strachu ze selhání, o šrotování mysli, co se stane, když tohle hned nevyřeším, jaký z toho bude průšvih. Neděje-li se něco podle mých představ, podle svého typu osobnosti (charakteru) to řeším: tohle nemohu strávit, z toho se snad podělám, z toho se mi podlamují kolena, to mi hlava nebere, že je to zrovna tak.

Mohu klást odpor, protestovat, útočit či bránit se, zkrátka vést boj. Nebo to mohu pustit, ignorovat, nevěnovat tomu pozornost. Snažit se, co se děje poznat, pochopit. Dívat se na to z nadhledu či se pokusit o vhled.

Pokud se tím užírám, škodím především sám sobě. Jestli je pro mne nesnesitelné, např. že je Miloš Zeman prezident, pak nejlepší je učinit tento reálný stav pro mě snesitelným. Nevěnuji mu příliš pozornosti a přijal jsem to, že byl zvolen a je, jaký je. Je svérázný, svéhlavý a že je to ostuda, nedůstojné důstojného úřadu, to fakt neřeším.

Mohl bych ve svém srdci zažehnout nenávist (a stejně to platí třeba k prof. Halíkovi) a kdo by nakonec dostal ten infarkt? Já. Nebo by mě ležel v žaludku, a tak bych si přivodil žaludeční vředy, nebo bych ho měl stále plnou hlavu a osvobodila by mne ta Pepka, co by mi přes ní klepla. Otázka tedy zní: může Miloš Zeman či Tomáš Halík za ty lidi, postihnuté infarkty, mrtvicemi či žaludečními vředy? Ne. Ti lidé se dobrovolně ničí sami, sžírají se svou nenávistí, hledají viníky. Jenže si to nepřipustí, trpí přeci kvůli tomu hnusnému nenávistnému nelidovi. Ten jim jenom nastavuje zrcadlo a nutí je, aby změnili přístup.

Co pomáhá? Přijetí, trpělivost, smysl pro humor, láska a spiritualita, což znamená věřit tomu, že nás něco přesahuje, co nedokážeme svými smysly popsat. Nemusí to být víra ve smyslu náboženství, stačí vnímat dokonalost přírody (jak funguje a jak se dostává do rovnováhy) a také uvědomit si pár věcí, co známe, prakticky používáme a přesto je nemůžeme vidět, slyšet a osahat si je (chodíme na rentgen, ultrazvuk, známe ultrafialové a infračervené záření).

Zkrátka chce to určit si priority, soustředit se na jednu věc (netěkat), co může počkat, počká. Někdy se věc vyřeší sama od sebe. Někdo potřebuje jen vyslechnout, někdy stačí jen zavolat, zeptat se, domluvit se. Některý rejpal se urazí, sám si vyhodnotí, že mu pomoct nechcete, nechápe že v dané chvíli třeba nemůžete, nebo k tomu ani nejste kompetentní. Tak si o vás usmyslí, že jste arogantní sobec, pomluví vás (u jemu podobných) a výsledek je veskrze pozitivní. Tito lidé Vás přestanou otravovat.

Jo, někdy je i „špatná“ pověst k dobru. Jak se tedy nesesypat? Nevěnovat příliš pozornosti a energie tomu, co nemohu ovlivnit, nenakládat si víc, než mohu unést, nebát se, že se něco podělá. A když se to podělá, tak přijmout to, že se to podělalo a hledat řešení, jak to dát znovu dohromady, příp. jestli to nevyměnit. Nechtít mít nad vším kontrolu, nechat to volně plynout, nechtít být dokonalý a nepostradatelný. Těch jsou hřbitovy plné. A najít si radosti žití, pak je totiž i v případě dočasných strastí, bytí snesitelné mnohem lehčeji.